V roce 1909 zdánlivě téměř nic nenasvědčovalo blížícímu se konci dlouhého období všestranného růstu, rozvoje a relativní prosperity města, odehrávajícího se v kulisách již přes 60 let trvající, převážně pokojné vlády císaře Františka Josefa I. Přece však některé zdánlivě drobné události v životě Šternberka vnímavému pozorovateli alespoň symbolicky ohlašovaly, že „staré dobré časy" jsou pomalu u konce. O velikonocích toho roku se např. poprvé korporativně nesešikovali šternberští ostrostřelci, kteří patřili po dlouhá desetiletí k neopominutelným účastníkům většiny oficiálních slavností i veřejných shromáždění, a o tři roky později museli dokonce z důvodu finanční tísně prodat i svou starou střelnici, významnou stavební památku z doby největšího rozkvětu šternberské měšťanské společnosti (1845). Od 1. června 1909 přestali místní pekaři, k nevoli velké části sociálně slabší populace města, péci levné krejcarové žemle.
Vážnější dopad měly živelné pohromy, které postihly šternberský kraj na jaře toho roku. Ničivá vichřice počátkem května způsobila rozsáhlé polomy ve zdejším lesním revíru a silné krupobití o měsíc později poničilo dozrávající úrodu v širokém okolí města. Kraj i celou zemi postihla všeobecná neúroda, která vyvolala zdražování mouky, brambor i dalších základních potravin.
V létě 1909 otřásaly městem politické a sociální nepokoje – na protesty německé sociální demokracie proti výsledkům obecních voleb navázaly počátkem července mohutné stávky v místních hedvábnických továrnách a mechanických tkalcovnách, které se protáhly až do následujícího roku. Výroba v některých závodech byla částečně obnovena teprve v listopadu 1909 za vojenské asistence. O dva roky později poznamenala život města vlna dělnických demonstrací proti citelnému zdražování veškerého zboží denní potřeby pod heslem „Hladovíme" (Wir hungern). Další bouřlivé demonstrace dělníků spojené se stávkami v místních textilkách prošly zdejšími ulicemi počátkem roku 1914.
Pod povrchem každodenního života města doutnaly rovněž narůstající nacionální averze mezi německým a českým obyvatelstvem, ale i napětí mezi početnou konzervativně katolickou částí obyvatel a sílícími „pokrokáři", kteří stále častěji
(někdy i násilným způsobem) napadali shromáždění katolicky orientovaných spolků.
K prvnímu velkému výbuchu nacionálních vášní došlo ve Šternberku dne 5. července 1914 v souvislosti se slavnostním otevřením Národního domu. Nové reprezentativní centrum české menšiny vzniklo přestavbou již zmíněné měšťanské střelnice, kterou pro tento účel získal prostřednictvím ředitele olomouckého Pozemkového ústavu O. Hlineckého šternberský odbor Národní jednoty. Na 6 000 rozlícených demonstrantů z řad místního německého obyvatelstva si násilně vynutilo ukončení zahradní slavnosti, na kterou se sjely desítky krojovaných delegací z širokého hanáckého venkova.
Přes zmíněné hospodářské, sociální a národnostní problémy se Šternberk dále utěšeně rozvíjel. V roce 1911 zakoupilo město za horentní sumu 285 000 korun soukromou eléktrárnu podnikatele Aloise Belledy a o rok později nahradilo zastaralé pouliční petrolejové lampy nové elektrické osvětlení. V lednu 1913 byla slavnostně otevřena nová městská nemocnice a v červnu následujícího roku byla ve Šternberku založena dobrovolná záchranná služba. V dubnu 1914 byl zahájen provoz na první pravidelné státní autobusové lince mezi Šternberkem a Rýmařovem.
V roce 1912 byly započaty práce na novém zastavovacím plánu města. Městská správa spolu s místními spolky a správou lichtenštejnského velkostatku podnikla rovněž řadu kroků k vylepšení vzhledu veřejných prostranství. V červnu 1912 odhalili členové šternberského Turnvereinu poblíž svého sídla (dnes Slovanský dům) na dnešním nám. Svobody pomník zakladatele německého tělovýchovného hnutí
F. L. Jahna. V roce 1913 byly nově vydlážděny hlavní ulice v centru města. Na vyhlídkovém místě nad prvními serpentinami opavské silnice byl v říjnu téhož roku nákladem knížete Jana II. z Lichtenštejna, zdejšího kaplana P. Mayera a několika dalších milovníků přírody vybudován vyhlídkový pavilón, nazvaný „Fürst Liechtensteinwarte" (zkráceně „Am Küpple").
Nadějný rozvoj města přerušily v létě 1914 první výstřely světové války, která si v průběhu následujících čtyř let vyžádala stovky životů šternberských občanů (podle neúplných statistik zahynulo na bojištích 1. světové války přes 370 šternberských mužů). Kromě vojáků odvedených na válečná pole trpělo stěží popsatelnou nouzí i civilní obyvatelstvo v zázemí. Stále větší problémy se zásobováním základními potravinami a dalšími životními potřebami, nedostatek pracovních sil nahrazovaný pracovním nasazením žen, dospívajících dětí a později i válečných zajatců, válečné půjčky, sbírky a rekvizice ztrpčovaly po léta život obyvatel našeho města.
Většina veřejných budov byla již v prvním roce války zabrána pro ubytování raněných a nemocných vojáků. Tzv. nouzové a rezervní špitály byly umístěny nejen v městské nemocnici nebo v klášteře školních sester, ale také v Katolickém spolkovém domě, Dělnickém domě, Turnhalle, v některých továrnách a školách, v nichž muselo být přerušeno vyučování. Poblíž ústavu choromyslných byly pro tyto účely postaveny desítky nouzových baráků. V sousedství nádraží vyrostly další baráky vojenské plícní léčebny.
Na jaře 1915 zaplavili město haličští utečenci a od léta téhož roku zde bylo ubytováno i množství válečných zajatců, především z ruské a srbské fronty. V blízkosti závodu dřevařské společnosti byl pro ně zřízen velký zajatecký tábor. V prosinci 1915 zabralo mužstvo 35. střeleckého pluku z haličského Zloczowa několik školních budov a počátkem následujícího roku byly kvůli ubytování vojska uzavřeny všechny šternberské školy (s výjimkou obecné školy na Nových Sadech). Ještě na jaře 1918 obsadili vojáci uvedeného útvaru Dělnický dům, Turnhalle i vilu stavitele Wlaky.
V průběhu válečných let ukončila provoz z důvodů nedostatku pracovních sil a surovin řada šternberských továren i živností. Od léta roku 1916 začali být hojněji využíváni v zemědělství i průmyslu váleční zajatci.
V listopadu 1916 byly pro vojenské účely zrekvírovány dva historické zvony farního kostela z 1. poloviny 18. století spolu s jediným zvonem špitálního kostelíku z r. 1818. V říjnu následujícího roku byly z farního kostela odvezeny další tři zvony, zůstal jen tzv. augustiniánský zvonek.
Dlouho očekávaný konec 1. světové války byl spojen s odchodem vojáků zloczowského pluku a postupným návratem frontových bojovníků do svých domovů. Na vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918 reagovali představitelé městské samosprávy a místních elit vytvořením tzv. výkonného výboru Německého národního shromáždění pro soudní okres Šternberk. Na velkém shromáždění lidu na hlavním šternberském náměstí dne 31. října 1918 přednesli představitelé uvedeného výboru provolání k občanům Šternberska, v němž odmítli začlenění města a celého okresu, obývaného převážně německým obyvatelstvem, do nového československého státu a proklamovali jeho připojení k Německému Rakousku (Deutsch-Österreich) v rámci provincie Sudetenland. Přičlenění Šternberka k Československé republice se tak uskutečnilo teprve v důsledku obsazení města československými vojenskými jednotkami dne 18. prosince 1918.
Pro zvětšení klikni na obrázek
