Zatímco nová politická reprezentace i velká část německého obyvatelstva uvítala příchod říšských vojsk jako okamžik „osvobození" a „počátek nového rozkvětu" v minulých letech hospodářské krize těžce zkoušeného města, pro německé antifašisty a české obyvatele Šternberka nastaly krušné časy. Většina z nich musela opustit své domovy, nacistická správa bezohledně zlikvidovala české školství i spolkový život (podle výsledků sčítání lidu v r. 1939 zůstalo ve městě jen 74 obyvatel české národnosti).
Šternberk zůstal správním střediskem okresu, začleněným do vládního obvodu Opava v rámci tzv. Sudetské župy (Sudetengau) Velkoněmecké říše. Současně se stal pohraničním městem, v jehož bezprostřední blízkosti probíhala nová říšská hranice s okleštěnou Česko–Slovenskou republikou a po 15. březnu 1939 s okupovaným Protektorátem Čechy a Morava.
V průběhu prvních měsíců okupace byl ve městě plně zaveden nacistický režim. Vůdčí roli v novém společenském uspořádání převzala Nacionálněsocialistická německá dělnická strana (NSDAP), do níž se transformovaly organizace Sudetoněmecké strany. Ostatní politické strany a jejich organizace byly zrušeny. Do nacionálně socialistických svazů byla „zglajchšaltována" rovněž většina dosavadních spolků a společenských organizací.
V rámci nacistické strany se záhy zformovaly i její ozbrojené složky – SA a SS. Koncem listopadu 1938 bylo i ve Šternberku zavedeno německé obecní zřízení. Dosavadní volené obecní zastupitelstvo bylo zrušeno a správu města převzal na základě vůdcovského principu jmenovaný starosta. V okamžitou platnost vstoupily rovněž norimberské zákony, na jejichž základě byli perzekuováni a postupně zbaveni majetku, svobody a následně většinou i životů obyvatelé židovského původu.
Na sklonku roku 1938 byla ve Šternberku umístěna stálá vojenská posádka a krátce nato začaly první odvody šternberských mužů do wehrmachtu. Ve městě byly rovněž již v prvních dnech okupace umístěny úřadovny německé policie včetně obávaného gestapa. Legalita nacistické vlády byla formálně potvrzena doplňovacími volbami do říšského sněmu počátkem prosince 1938, v nichž se 9800 občanů města vyslovilo pro připojení k říši (proti se odvážilo hlasovat jen 21 voličů).
Starosta A. Pauler představil ve svém novoročním projevu velkorysé plány nové nacistické správy na obnovu a výstavbu města. Mj. měla být vybudována městská kanalizace, rozšířen vodovod, vybudováno dlouho slibované městské koupaliště, vystavěny bezprašné silnice, odstraněny chudinské byty a výrazně zlepšeny bytové poměry ve městě.
Mezi Šternberkem a Lužicemi mělo být vybudováno nové sídliště a mezi Dolním Žlebem a městem měla vyrůst nová „Úřednická čtvrť". Plánována byla i výstavba nové radnice a budovy NSDAP, jakož i moderního „velkohotelu" a lidových lázní. Ve výhledových plánech se počítalo rovněž s výstavbou moderní tržnice, nové pošty, finančního úřadu a banky. Jen malá část slibů byla ovšem skutečně splněna – v létě 1939 bylo otevřeno letní koupaliště ve Sprchovém údolí a položeny základy ke stavbě osmi „lidových obytných domů" v Olomoucké ulici.
Základem výstavby města se měla stát jeho hospodářská obnova na základě čtyřletého plánu. Předpokladem bylo oživení výroby ve zdejších upadajících průmyslových závodech i živnostenského podnikání. Část průmyslových podniků, např. místní dřevařský závod patřící české společnosti Moravský dřevoprůmysl, převzaly říšskoněmecké firmy.
Místní textilky se ovšem z hospodářské krize již nikdy nevzpamatovaly a v důsledku okupace zanikl i největší šternberský podnik – státní tabáková továrna. V Německu totiž, na rozdíl od předválečného Československa, neexistoval státní monopol na zpracování tabáku, takže zdejší tabačenka nemohla zůstat nadále státním podnikem. Celý závod byl nakonec privatizován a rozdělen mezi několik říšských firem s odlišným výrobním programem. V důsledku toho přišly o zaměstnání i státní penzi stovky šternberských dělníků. Hutnická firma z hornoslezských Hlivic naopak obnovila těžbu v dávno uzavřených železnorudných dolech Adolf v oblasti Kaminky a Lískovec u Řídče.
Nejúčinnějším řešením nezaměstnanosti ve městě se nakonec ukázalo vytváření nových pracovních míst v neobyčejně rozbujelé říšské a stranické administrativě
(v níž ovšem získali nejlukrativnější posty přistěhovalci ze „staré říše"), nebo masové nasazení 400 nezaměstnaných šternberských dělníků na stavbu dálnice v dalekém Durynsku v lednu 1939.
Smělé „budovatelské" záměry nacistické správy „překazilo" přepadení Polska 1. září 1939 a následný požár 2. světové války. Naděje na její „bleskové" vítězné ukončení uvízly u Moskvy a Stalingradu a obyvatelé města začali brzy počítat stovky mrtvých a zmrzačených rodinných příslušníků. Běžný život města byl plně podřízen potřebám a požadavkům války. Šternberk musel v r. 1940 přijmout na 800 volyňských Němců z východního Polska, v dalších letech naplnily tábory vybudované u nádraží stovky válečných zajatců.
Zajatci byli nasazeni na práci ve šternberských závodech i okolních železnorudných dolech a spolu s tisíci dělníky z okupovaného Polska a Ukrajiny, nuceně nasazených zejména na zemědělské práce na šternberském venkově, nahrazovali německé muže bojující v řadách wehrmachtu na frontách 2. světové války. Hospodářská obnova a výstavba města se ve válečných letech prakticky zastavily.
Německá okupace Šternberka byla ukončena příchodem sovětských vojsk do města dne 5. května 1945, která v podstatě nenarazila na ozbrojený odpor. Brzy po osvobození přicházeli do města první čeští navrátilci spolu s novými osídlenci. Správu osvobozeného města převzal národní výbor, nahrazený o něco později místní správní komisí, pod jejímž dohledem probíhala jeho poválečná obnova. Bývalý zajatecký tábor poblíž nádraží se změnil na sběrný tábor pro provinilé a nespolehlivé osoby německé národnosti.
Na území města byly bezprostředně po osvobození uskutečňovány dekrety prezidenta E. Beneše o konfiskaci německého majetku a později i znárodňování velkých průmyslových podniků. Správy domů a rodinných domků, obchodů, živností i průmyslových podniků se postupně ujímali národní správci z řad českých osídlenců. Postupně byla obnovena činnost politických stran v rámci Národní fronty, jakož i českých spolků a organizací.
Od 1. září 1945 se začalo vyučovat na obnovených českých školách (německé školy byly zrušeny ihned po osvobození v květnu 1945), k nimž přibyla již na podzim téhož roku vojenská letecká škola, umístěná v budovách bývalých německých škol na nám. Svobody. Již v prvním poválečném roce byla otevřena také městská knihovna, městské muzeum a archiv.
V průběhu prvních poválečných let Šternberk postupně zabydleli čeští a slovenští osídlenci ze všech koutů osvobozené republiky spolu s četnými repatrianty z řad volyňských Čechů. Od března do konce října 1946 byla odsunuta většina německých obyvatel města, takže početní stav jeho populace na konci uvedeného roku poklesl na cca 6000 osob. Město sice získalo český ráz, řada domů však zůstávala dlouhodobě neobydlena a rychle chátrala. Citelně chyběly i pracovní síly na obnovu výroby ve zdejších průmyslových závodech.
V letech 1945–1948 došlo k výrazné restrukturalizaci šternberského průmyslu. Zmizela některá tradiční výrobní odvětví, zejména textilní průmysl, znovu byly uzavřeny železnorudné doly v okolí města. Předválečná výroba nebyla obnovena ani v někdejší tabákové továrně, do jejíchž budov se nastěhoval závod přesného strojírenství Chronotechna. Továrna, proslulá zejména výrobou budíků, se stala na celá desetiletí hlavním průmyslovým podnikem Šternberka.
K novým závodům patřila i Ševčíkova továrna na výrobu šicích strojů, na tradice šternberského dřevoprůmyslu navázala továrna Delta a nábytkářské UP závody. Výrazně byly zredukovány místní obchodní a živnostenské provozovny. Vedle desítek „přebytečných" obchodů, řeznictví, pekáren, holičství či hostinců (z původních 45 jich zůstalo koncem r. 1945 v provozu jen 13) bylo např. zrušeno i někdejší Saxingerovo kino, v němž byl umístěn sklad konfiskovaného nábytku.
V rámci poválečné obnovy Šternberka a jeho nové výstavby pověřila místní správní komise již koncem srpna 1945 architekty Fukse a F. Skeřila vypracováním nového regulačního plánu města. Součástí „budovatelských" záměrů byla i rozsáhlá asanace celých ulic a domovních bloků – již v r. 1945 bylo ke zboření určeno více než 130 údajně neobyvatelných rodinných domků.
Po volbách v květnu 1946 převzal správu města nově ustavený místní národní výbor. Nová městská správa plánovala mj. výstavbu dvou nových obecných škol, adaptaci a dostavbu několika obytných domů, vypracování plánů nové městské kanalizace a vodárny, zřízení městské tržnice a vybudování veřejného rozhlasu. Od r. 1947 se výstavba města stala součástí dvouletého budovatelského plánu. Mezi investiční záměry se mj. dostalo i zřízení koupaliště v Dolním Žlebu nebo vybudování sportovního stadionu, ale také nová dlažba Hlavního náměstí a Masarykovy ulice nebo oprava radnice a budovy okresního národního výboru. Na realizaci všech plánů se ovšem zdaleka nedostávalo potřebných finančních prostředků ani pracovních sil.
Stranou nezůstávala ani péče o kulturní památky. Nejvýznamnější památkový objekt města, šternberský hrad, byl nedlouho po osvobození konfiskován a v létě 1947 předán do správy Národní kulturní komise v Praze. V srpnu 1948 byl po generální opravě a instalaci sbírek poprvé zpřístupněn veřejnosti. V květnu 1947 byl na nám. Svobody znovuodhalen Pelikánův památník osvobození. Od listopadu uvedeného roku do jarních měsíců roku 1948 byl restaurován poškozený morový sloup na Horním náměstí.
Únorový převrat r. 1948 dal vývoji města Šternberka zcela nový směr. V důsledku radikálně provedené „očisty veřejného a politického života od nepřátel lidově demokratického zřízení" převzala moc ve státě i v našem městě komunistická strana, opírající se o loajální představitele ostatních složek formálně zachované Národní fronty. Její dlouhodobé programové priority se staly určující pro směřování našeho města v dalších desetiletích.
V průběhu r. 1948 se ještě uskutečňovaly cíle dvouletky, zaměřené v oblasti výstavby zejména na obnovu a vylepšení infrastruktury města. V jejím rámci byla ve 2. polovině roku 1948 zahájena rovněž výstavba sportovního stadiónu a modernizace městského koupaliště ve Sprchovém údolí. Zároveň se přikročilo k realizaci asanačních plánů – v r. 1948 byl zbořen rozsáhlý blok starých domů v Olomoucké ulici, z bezpečnostních důvodů byl demolován i starobylý Pokorného dům u mostu na Rýmařovské ulici. V oblasti hospodářské se úsilí městské správy soustředilo zejména na dokončení restrukturalizace místního průmyslu a uzavření základní etapy osídlení města přidělením konfiskovaných domů a živností do vlastnictví nových osídlenců.
Záhy se však začaly realizovat i první opatření nového lidově demokratického režimu, jemuž udával jednoznačný tón program vládnoucí komunistické strany - znárodňování dosud soukromých menších průmyslových podniků a příprava tzv. socializace drobného živnostenského podnikání prostřednictvím nově zakládaného městského komunálního podniku a výrobních a spotřebních družstev. Nucené sjednocování v novém lidově demokratickém duchu se v prvním roce komunistické vlády nevyhnulo ani školství (zákon o jednotné škole), spolkové, kulturní a tělovýchovné činnosti (sjednocení tělovýchovy).
Pro zvětšení klikni na obrázek
