První poúnorové desetiletí se odvíjelo i ve Šternberku ve znamení tzv. budování socialismu pod taktovkou komunistické strany, která zde měla v r. 1949 na 16 místních a 9 závodních organizací řízených městským a okresním výborem a zcela ovládla veřejnou správu i organizaci veškerého hospodářského, politického a společenského života města.
K vnějším projevům komunistické vlády patřila nejen nesčetná řada manifestací, politicky motivovaných slavností a veřejných shromáždění, ale také např. udělení čestného občanství města Klementu Gottwaldovi (7. 6. 1949) či přejmenování řady šternberských ulic (v r. 1952 byla přejmenována ul. Dr. E. Beneše na tř. Československé armády a Masarykova ul. na ul. K. Gottwalda, o tři roky později byla přejmenována Legionářská ulice na ul. Bojovníků za svobodu, nám. Spojenců na nám. 9. května – dnes Horní nám. – a Štefánikova ul. na Dukelskou ul.). Daleko důležitější byly ovšem podstatné zásahy nové totalitní moci do hospodářské a sociální struktury města, které se promítaly i do jeho vnější podoby.
Velmi záhy bylo dokončeno znárodnění zbývajících průmyslových podniků spolu s restrukturalizací průmyslové výroby ve městě, současně byla zahájena výstavba nových a rozšiřování existujících závodů. Od r. 1951 probíhala adaptace části objektů psychiatrické léčebny ve Lhotě pro potřeby nově zřizovaného vojenského technického ústavu (později vojenského opravárenského závodu). V témže roce byla zlikvidována poslední šternberská textilka – závod podniku Vigona, dříve továrna firmy Heeg a Friedmann v Nádražní ulici, byl přestěhován do Čech. Jeho rozsáhlé objekty byly přiděleny zdejšímu hospodářskému družstvu pro skladové účely.
Již v r. 1950 přišel Šternberk o svou jedinou tiskárnu a v roce 1955 byl proti vůli města zlikvidován i zdejší moderně vybavený mlýn. K významnějším hospodářským investicím patřila naopak nákladná rekonstrukce městských jatek v roce 1949 a výstavba obřího sila u nádraží, které se stalo novou pohledovou dominantou města, dokončená v r. 1958. Rozhodujícím průmyslovým podnikem ve Šternberku se stala Chronotechna, která v 50. letech výrazně rozšířila své provozy a výrobu a v r. 1958 získala titul „vzorný exportní závod".
Tzv. socializaci se nevyhnulo ani drobné živnostenské podnikání – soukromé živnosti, obchody i hostince byly nuceně začleňovány do Komunálního podniku města Šternberka nebo do různých výrobních a spotřebních družstev. Byla zahájena rovněž tzv. kolektivizace zemědělské výroby. Na podzim 1949 byl založen přípravný výbor Jednotného zemědělského družstva (JZD) ve Šternberku, které se záhy spojilo s JZD v sousední Lhotě. V roce 1952 byly provedeny první hospodářsko technické úpravy pozemků (rozorávání mezí) a soustředění dobytka do společného kravína ve Lhotě. Šternberské JZD se ovšem potýkalo od počátku se značnými potížemi a po několika letech živoření se rozpadlo. Znovu bylo obnoveno až v r. 1955.
V souvislosti s průmyslovým rozvojem se město dále viditelně rozrůstalo. Zatímco v rámci sčítání lidu v únoru 1950 bylo ve Šternberku napočítáno 8 682 obyvatel
(z nich jen 32 osob německé národnosti a 23 rakouských státních příslušníků),
v r. 1957 zde žilo již 10 800 stálých obyvatel. K tomuto nárůstu přispělo i správní připojení obce Lhoty k městu Šternberku k 1. dubnu 1953.
Růst města ovšem vyvolával i řadu problémů. Obyvatelé Šternberka se potýkali s trvalým nedostatkem bytů, zastaralou a nevyhovující infrastrukturou i dlouhodobě nedostatečnou kapacitou škol. Výstavba města se měla řídit novým zastavovacím a regulačním plánem, vystaveným k veřejnému nahlédnutí v září 1949.
Velká část historické zástavby, především na Olomouckém předměstí, byla z důvodů neobyvatelnosti a hygienických závad bezohledně asanována. Již v r. 1949 byla dokončena demolice rozsáhlého bloku starých domů v Olomoucké ulici. Zchátralé domovní objekty byly odstraňovány po celá padesátá léta a nevzhledné „bouračky" hyzdily dlouhou dobu veřejné prostory města.
Na druhou stranu vedení města, zdejší průmyslové podniky i vojenská správa zahájily výstavbu řady nových obytných domů. V r. 1950 byla např. založena tzv. Nová čtvrť výstavbou šesti jednoposchoďových domů vojenské správy v okolí Olomoucké ulice. Další obytné domy vojenské správy byly postaveny v r. 1952 v Lidické ulici, na Opavské ulici byl v témže roce vybudován nový bytový dům pro zaměstnance Chronotechny. V září 1952 byla zahájena výstavba šesti jednopatrových domů u stadionu.
O rok později bylo dobudováno sídliště zaměstnanců vojenské správy na stráních pod Kioskem (tzv. Sídliště pod lesem), které se ovšem stalo terčem kritiky občanů. Dvě desítky provizorních dřevěných dvojdomků zrovna nepřispívaly k zlepšení vzhledu města a nadto zastíraly výhled do kraje z návrší Kiosku. Další obytné domy vyrůstaly na nárožích Olomoucké, Jívavské a Husovy ulice, dvoupatrový blok domů byl vystavěn také v sousedství kina. Součástí výstavby města byla i rekonstrukce a rozšíření městské vodovodní sítě.
Již v r. 1949 byla zahájena jednání o získání nových zdrojů pitné vody ve zrušených a z části zatopených železnorudných dolech u Obory a Chabičova. V r. 1953 byla dokončena výstavba nové čerpací stanice u Obory společně se stavbou nového vodojemu při silnici do Hlásnice (v Nové huti). O pět let později byl vystavěn další vodojem nad silnicí Ecce homo. V letech 1950–1955 byla provedena rovněž rekonstrukce veřejné kanalizace, která byla rozšířena o nové úseky.
Od r. 1949 byla postupně prováděna úprava břehů říčky Sitky, v r. 1958 byla dokončena regulace jejího toku mezi Šternberkem a Lužicemi. V letech 1956–1957 byl rovněž zaklenut starý mlýnský náhon.
V letech 1949–1950 byl na území Šternberka položen dálkový telefonní a telegrafní kabel.
V r. 1951 byla uskutečněna důležitá rekonstrukce elektrické sítě ve městě na napětí 220 V. Značnou pozornost věnovala správa města také údržbě a rekonstrukci veřejných komunikací.
V r. 1949 bylo provedeno předláždění přednádražního prostoru, Masarykovy ulice a ulice Na Valech. Obyvatelé z okolí Hadí ul. ve Hvězdném Údolí upravili vlastními silami prostor po rozsáhlých demolicích v této ulici, která později získala název Brigádnická.
V červenci 1950 byla zahájena rekonstrukce Hlavního nám. (tehdy nám. Rudé armády) spojená s jeho předlážděním vysokým nákladem 600 000 Kčs, definitivního dokončení se dočkala až o šest let později. S ohledem na rostoucí počet obyvatel města byla rozšiřována rovněž síť škol a předškolských zařízení.
V r. 1949 byla zřízena nová (IV.) národní škola v Opavské ulici a zahájena oprava budovy městské hudební školy. V bývalém chudobinci byla zřízena pomocná škola. V následujícím roce byla v rekonstruovaném domě v Opavské ul. 14 umístěna základní odborná rolnická škola. Město zamýšlelo využít pro školské účely zrušený klášter školních sester v Sadové ulici pod Kioskem, v němž byl ovšem v r. 1951 umístěn ústav pro tělesně postiženou mládež (Vincentinum), přestěhovaný sem z Bruntálu. V témže roce byla otevřena nová mateřská škola Na Valech a na Opavské ul. 9 byly uvedeny do provozu první jesle. Nedostatek učeben si vynutil v letech 1956–1957 stavební rozšíření šternberské jedenáctiletky (bývalého gymnázia) o čtyři nové učebny. V Bezručově ulici byla prováděna adaptace budovy pro zvláštní školu. Důležitým momentem pro překonání dlouhodobých problémů s umístěním a nedostatečnou kapacitou šternberských škol bylo předání zrušených kasáren na nám. Svobody městu pro školské účely v r. 1958.
K nejvýznamnějším stavebním akcím prvního poúnorového desetiletí patří bezesporu výstavba na svou dobu moderního sportovního stadionu za nemocnicí podle návrhu městského stavitele A. Pally. Nový sportovní areál využívaný žáky šternberských škol i občany města byl v r. 1953 slavnostně předán TJ Spartak Chronotechna Šternberk.
V r. 1949 bylo v zahradě šternberského hradu vybudováno letní kino s kapacitou 1000 míst. O jeho výstavbu se významně zasloužili příslušníci zdejší vojenské posádky. Podle zápisu v městské kronice zde odpracovali přes 60 brigádnických hodin také známí filmoví umělci K. Höger, V. Fabiánová, M. Nedbal, J. Dohnal a J. Burešová, kteří do Šternberka zavítali před slavnostním otevřením nového kina v polovině června 1949. Letní kino se stalo na dlouhá desetiletí oblíbenou a vyhledávanou součástí šternberské kulturní nabídky (např. v r. 1958 zde bylo odehráno 109 filmových představení za účasti více než 30 000 diváků).
V tomto období získal Šternberk rovněž stálou divadelní scénu – Tylovo divadlo vzniklé přestavbou bývalého Saxingerova kina v letech 1954–1955. Nový kulturní stánek byl otevřen 8. května 1955 slavnostním uvedením Smetanovy Prodané nevěsty. Ještě v témže roce zde bylo uspořádáno 16 divadelních představení ve spolupráci s olomouckým a šumperským divadlem. O dva roky později mělo divadlo již 1050 stálých abonentů ze Šternberka i 16 okolních obcí a ročně se zde konalo 66 představení, na nichž se podíleli rovněž členové dramatického kroužku ustaveného při okresním domě osvěty.
V lednu 1950 bylo znovu otevřeno městské muzeum, umístěné spolu s městským archivem v 1. poschodí domu na tř. ČSA č. 19 (někdejší Stadthotel). V r. 1953 byl tento objekt předán nově zřízenému okresnímu domu osvěty a místní národní výbor rozhodl přestěhovat muzejní sbírky do starého měšťanského domu na Bezručově ul. 1, který si ovšem vyžádal nákladnou adaptaci.
Nové muzeum, které se mezitím stalo okresním vlastivědným muzeem a soustředilo pod jednou střechou šternberské i uničovské muzejní sbírky, zde bylo slavnostně otevřeno v rámci oslav 10. výročí osvobození v květnu 1955. Městský archiv, který se stal rovněž součástí nově zřízeného okresního archivu, se v r. 1955 přestěhoval z dvorního traktu okresního domu osvěty do čtyř místností v přízemí radnice. Tyto prostory uvolnil poštovní úřad, který se již v r. 1951 přestěhoval do adaptované budovy bývalé záložny na tř. Československé armády č. 17.
Šternberská radnice prošla v 50. letech několika stavebními úpravami. V r. 1955 bylo vybudováno nové schodiště, v r. 1957 bylo adaptováno přízemí radniční budovy a o rok později byla provedena úprava sňatkové a zasedací síně.
K lepšímu zásobování obyvatel města přispěl nový obchodní dům se samoobsluhou, postavený v letech 1955–1957 na místě staršího domovního objektu na tř. Československé armády č. 3. V r. 1958 byla zahájena výstavba očistných lázní v Potoční ulici a v témže roce byla dokončena rekonstrukce budovy spořitelny na tř. ČSA.
K menším stavebním akcím patřily mj. úpravy městského koupaliště ve Sprchovém údolí, při němž byla v r. 1956 zřízena turistická noclehárna a o rok později přistavěna nová terasa, jakož i úpravy oblíbeného přírodního koupaliště v Dolním Žlebu, jehož návštěvníci mohli od r. 1956 brázdit vodní hladinu na nových loďkách.
Poměrně malá pozornost byla v 50. letech, nehledě na některé výše uvedené adaptace a rozsáhlé asanace, věnována památkové péči. K významnějším počinům lze zařadit snad jen umístění nových elektrických hodin na věž farního kostela v r. 1952 nebo úpravu chátrajícího pavilónu na Kiosku v r. 1957, kdy se město rovněž důrazně ohradilo proti počínajícímu kácení lesního porostu v okolí oblíbeného výletního a vyhlídkového místa.
V r. 1950 byla obnovena předválečná tradice proslulých automobilových závodů do vrchu „Ecce homo". Vítězem v nejsilnější kategorii se stal brněnský závodník Bruno Sojka, který zde o rok později tragicky zahynul při tréninku. Na místě nehody byl vztyčen pomník a nešťastná zatáčka nese dodnes Sojkovo jméno.
Pro zvětšení klikni na obrázek
