Před 100 lety představovalo město Šternberk se svými 14 600 obyvateli (dle výsledků sčítání lidu z r. 1910) významné hospodářské a správní centrum severní Moravy. Po r. 1848 sice přestalo být střediskem rozsáhlého lichtenštejnského dominia, převzalo však úlohu okresního města, tj. sídla okresního hejtmanství, soudu a berního úřadu. Ke šternberskému politickému (správnímu) okresu patřilo od r. 1868 na 75 obcí soudních okresů Šternberk, Dvorce a Město Libavá.V r. 1909 přešly soudní okresy Dvorce a Město Libavá k nově zřízenému okresnímu hejtmanství v Moravském Berouně, ke šternberskému okresu byl naopak připojen soudní okres Uničov (do té doby součást politického okresu Litovel). Okresní hejtmanství ve Šternberku tak vykonávalo státní správu nad 73 obcemi Šternberska a Uničovska s téměř 54 500 obyvateli.
Bouřlivý rozvoj města, které v průběhu 19. století více než zdvojnásobilo svou populaci a připojením řady předměstí i intenzivní výstavbou po r. 1850 podstatně rozšířilo své území, byl založen především na expanzi zdejšího textilního průmyslu. „Město tkalců" nebo také „Moravský Lowell", jak Šternberk nazval podle proslulého amerického centra textilní výroby v r. 1840 novinář Jan Ohéral, po polovině 19. století postupně přecházelo od neobyčejně rozvinutého domáckého tkalcovství lnu a bavlny k průmyslové velkovýrobě, reprezentované řadou textilních továren
(k nejvýznamnějším patřily firmy N. Langer a synové, Heeg a Friedmann, Gröger a Mikulaschek, F. Langer nebo I. Zweig).
Východiskem z krize šternberského tkalcovství v 60. letech 19. století bylo založení státní tabákové továrny v r. 1872, která se stala na dlouhou dobu hlavním zaměstnavatelem obyvatel města a širokého okolí. Průmyslovou strukturu Šternberka doplňovalo několik pil, mlýnů, cihelen a pivovar A. Kubelky. Těžba v železnorudných dolech v okolí města byla koncem 19. století již zastavena, k přechodnému obnovení provozu dolů v Oboře a poblíž Kaminky došlo v r. 1910.
Ačkoliv se stal průmysl jednoznačně rozhodujícím prvkem ekonomické struktury města, svůj význam si v každodenním životě Šternberka podržely i tradiční živnosti, řemesla a obchod. Na počátku 20. století bylo ve městě celkem 223 obchodů a prodejen různého zboží, 79 hostinců a výčepů a 3 hotely. Oporou místních podnikatelů a živnostníků byla městská spořitelna, založená již v r. 1858.
Průmyslový charakter Šternberka ovlivnil do značné míry i jeho společenskou strukturu. Tkalcovští mistři a tovaryši spolu s jinými řemeslníky, obchodníky a živnostníky, kteří byli rozhodující složkou populace města ještě v 1. polovině 19. století a vtiskli mu i jeho stavební klasicistní podobu, ustupovali po r. 1850 stále početnějšímu továrnímu dělnictvu, které na počátku 20. století představovalo nejsilnější vrstvu obyvatelstva města. Na opačném pólu šternberské společnosti stála relativně početná skupina velkých místních podnikatelů, převážně majitelů zdejších textilních továren.
Stupňující se sociální napětí vedlo již od poloviny 80. let 19. století ve Šternberku k častým dělnickým stávkám a nepokojům, jejichž intenzita v prvních letech nastupujícího věku ještě narůstala a pod vedením zdejší silné sociálnědemokratické organizace se stále častěji spojovala i s politickými požadavky.
Z národnostního hlediska si Šternberk udržoval ještě před sto lety vyhraněně německý ráz (v r. 1910 se hlásilo 14 357 obyvatel města k německé obcovací řeči, jen 160 občanů k řeči české). Rozvinuté německé školství zahrnovalo síť mateřských, obecných a měšťanských škol, od r. 1860 se vyučovalo na zdejší nižší, po r. 1894 vyšší německé reálce. Od 70. let 19. století ve Šternberku působila odborná tkalcovská škola, pro níž byla r. 1884 postavena nová budova, v r. 1887 byla založena živnostenská pokračovací škola. Široké spektrum německých spolků představovalo základnu bohatého společenského, kulturního i tělovýchovného a sportovního života města.
V r. 1851 byla založena první šternberská knihtiskárna Vincence Josefa Niesnera, který začal v témže roce vydávat první místní noviny Sternberger Journal, v r. 1878 založil druhou šternberskou knihtiskárnu F. Slawik. Od r. 1879 vycházel Sternberger (později Deutsches) Volksblatt, orgánem německé sociální demokracie se v r. 1912 stala Nordmährische Volkstribune. První veřejná knihovna nabízela služby svým čtenářům již od r. 1860, o čtyři roky později bylo otevřeno první šternberské knihkupectví. V roce 1907 bylo založeno městské muzeum, umístěné původně v budově Městského hotelu (pozdějšího Domu osvěty na tř. ČSA).
Od počátku 80. let 19. století o sobě dávala stále více vědět také zdejší nepříliš početná česká menšina, opírající se o nedaleký, národně již uvědomělý hanácký venkov. V r. 1883 byl ve Šternberku založen první český spolek Moravan, přeměněný v r. 1908 na místní odbor Národní jednoty. Ve městě sice doposud neexistovala žádná česká škola, nevycházely zde české noviny a místním Čechům chybělo i důstojné centrum pro jejich společenské aktivity (o politických ambicích si zatím mohli nechat jen zdát), správa města a jeho elity však přesto sledovaly oživování české menšiny s rostoucím znepokojením. V prosinci 1909 dokonce městská rada výslovně stanovila, že každý nový šternberský měšťan musí složit přísahu, podle níž se zavazoval „vždy chránit německý charakter města Šternberka".
Výrazný hospodářský a populační rozvoj Šternberka od poloviny 19. století byl přirozeně provázen i stavebním růstem a postupným budováním moderní infrastruktury města. Vedle průmyslových staveb, k nimž kromě tabákové továrny patřila zejména řada nových textilních závodů, bylo od 60. let 19. století postaveno i množství reprezentativních veřejných budov. Starou renesanční radnici z r. 1642 nahradilo v r. 1868 nové sídlo městské správy. V r. 1887 si německý tělocvičný spolek Turnverein vystavěl svou spolkovou budovu (Turnhalle, dnes Slovanský dům). V letech 1888–1890 byl vybudován školní komplex na dnešním náměstí Svobody.
V září 1890 byla na katastru sousední obce Lhoty zahájena výstavba II. moravského zemského ústavu pro choromyslné (dnešní psychiatrické léčebny). V r. 1902 byla vysvěcena novostavba Katolického spolkového domu v Zahradní ulici, o dva roky později byla slavnostně otevřena nová budova okresního soudu v Opavské ulici.
V r. 1905 byl vystavěn Dělnický dům – sídlo německé sociální demokracie, odborů a dělnických spolků, v letech 1906–1907 byla postavena nová budova okresního hejtmanství (dnešní gymnázium). V srpnu 1906 byl položen základní kámen k novostavbě kláštera školních sester pod Kioskem (dnešní Vincentinum). O dva roky později bylo rozhodnuto o stavbě nové městské nemocnice a v r. 1909 byla otevřena nová chlapecká měšťanská škola.
Ještě výraznější byl v tomto období rozmach obytné výstavby, regulované od roku 1885 odborně zpracovaným a úředně schváleným polohovým a zastavovacím plánem města. Na okreji jeho historického jádra a na šternberských předměstích vznikly desítky nových ulic s obytnými domy pro stále rostoucí populaci města. Šternberští průmyslníci a další představitelé městské honorace si začaly budovat své výstavné vily zejména při opavské silnici a v tzv. Sprchovém údolí (dnešní Jívavská ulice).
Historické jádro města přestávalo být sídlem ekonomicky nejaktivnější a finančně nejsilnější skupiny jeho obyvatel a zaznamenalo po polovině 19. století celou řadu více či méně závažných úprav a změn. K nejcitelnějším zásahům patřila již zmíněná demolice staré a stavba nové radnice v r. 1868 a o rok později zboření věže Horní brány, posledního významného zbytku někdejšího městského opevnění, z komunikačních důvodů. V r. 1871 bylo rozšířeno Horní náměstí odkoupením a zrušením staré „knížecí" zahrady, rozkládající se v sousedství schodiště k farnímu kostelu.
V r. 1895 byl stržen historický dům v Radniční ul. č. 18 s posledním dochovaným podloubím ve městě a na jeho místě bylo podle plánů vídeńského architekta Josefa Gartnera postaveno reprezentativní novogotické sídlo městské spořitelny.
V r. 1907 byla zbořena poslední branka (fortna) ve zbytku městského opevnění a o rok později byla stržena i historická městská věznice v Panské ulici. V témže roce byl zdemolován rovněž starý špitál v sousedství kostelíka Nejsvětější Trojice na Olomouckém předměstí, založený již v 1. polovině 14. století pány ze Šternberka. Na jeho místě byl v r. 1909 zřízen parčík, obklopující „špitální" kostelík doposud.
Bezesporu nejviditelnější změnu v tradičním panoramatu historického jádra města přinesla generální rekonstrukce šternberského hradu, započatá v r. 1886. Hrad, který do té doby připomínal spíše zříceninu, jak dokládají dobová vyobrazení J. Mánese a F. Kalivody, byl z podnětu a nákladem knížete Jana II. z Lichtenštejna obnoven a přestavěn podle projektu věhlasného vídeňského architekta Karla Gandolpha Kaysera. Výsledkem byla malebná, v duchu romantického historismu zidealizovaná knížecí rezidence, jejíž původní dochované gotické a renesanční jádro bylo rozšířeno o nové objekty
(tzv. schodišťový palác aj.) a jejíž interiéry byly naplněny bohatými rodovými uměleckými sbírkami. Přes dvě desítky let trvající náročná rekonstrukce šternberského hradu byla završena vybudováním malého přírodně krajinářského parku podle projektu vídeňského zahradního architekta Alberta Esche v letech 1907–1909.
Postupně byla modernizována také infrastruktura města, jeho zdravotní a sociální zázemí, jakož i jeho spojení s okolním světem. Již v r. 1864 byl ve Šternberku zřízen telegrafní úřad, který byl r. 1883 spojen se zestátněným poštovním úřadem. Telefon byl ve městě zaveden r. 1894, o dva roky později bylo zřízeno první meziměstské telefonní spojení mezi Šternberkem a Šumperkem. Od roku 1867 osvětlovaly šternberské ulice petrolejové lampy. Zásobování obyvatel města vodou výrazně zlepšilo vybudování městského vodovodu v letech 1891–1899. Městská nemocnice založená již r. 1878 získala v letech 1909–1912 novou budovu. V r. 1904 byl pod Kioskem vystavěn městský zaopatřovací dům (chudobinec). Nový hřbitov byl vybudován za městem v letech 1907–1909.
V červnu 1870 získal Šternberk železniční spojení s Olomoucí a do r. 1873 byla tzv. moravská hraniční dráha prodloužena přes Šumperk a Králíky až k tehdejší německé hranici. Významně byla rozšířena rovněž silniční síť. V letech 1880–1882 byla vybudována nová důležitá silnice na Opavu, na sklonku 19. století byly postupně vystavěny okresní silnice spojující město Šternberk s okolními horskými obcemi (Domašovem u Šternberka, Jívovou, Lipinou, Těšíkovem a Domašovem nad Bystřicí).
Do nového století tak vkročil Šternberk jako rozvinuté průmyslové město a důležité správní centrum s relativně zachovalým historickým jádrem a na svou dobu pokročilou infrastrukturou, město doposud uchovávající tradice své bohaté minulosti, poznamenané však také narůstajícími sociálními a národnostními rozpory moderního věku.
Pro zvětšení klikni na obrázek
