Při sčítání lidu v roce 1930 bylo ve Šternberku napočteno 1503 domů a 12760 stálých obyvatel, z nichž bylo 11178 německé a 1346 české národnosti. Počet obyvatel města tedy v průběhu 20. let mírně poklesl (oproti roku 1910 však činil úbytek 1840 obyvatel), současně se zvýšil podíl českého obyvatelstva (na 10,5 % celkové populace).
Krátký sen o obnovení předválečné prosperity města byl ukončen prvními náznaky velké celosvětové hospodářské krize uprostřed parného léta roku 1930. Ve městě začalo znovu znatelně přibývat lidí bez práce a v srpnu toho roku musela být zahájena státní vyživovací a stravovací akce pro nezaměstnané. V následujícím roce již hospodářská krize a nezaměstnanost dosáhla slovy kronikáře katastrofálních rozměrů. Městská správa znovu organizuje nouzové práce – zvýšení budovy okresního soudu o jedno patro, dláždění ulic a opravy cest, výstavbu nových chodníků.
V důsledku tíživé sociální situace podléhá řada německých obyvatel města nacionální propagandě – v obecních volbách v roce 1931 sice zvítězila německá sociální demokracie, na druhé místo se však vyšplhala s téměř 1600 hlasy Německá nacionálněsocialistická dělnická strana, československá odnož Hitlerovy NSDAP.
Hospodářská krize ve městě a jeho okolí se v dalších letech ještě více prohloubila. Zanikla celá řada šternberských závodů, především tradičních textilních továren, propouštěl i největší místní zaměstnavatel – státní tabáková továrna. Výmluvný je zápis v obecní kronice z ledna 1935 – ve městě bylo tehdy 1890 nezaměstnaných
(z nich 322 zůstávalo mimo jakoukoliv pomoc odborů či státu) a Šternberk byl z tohoto hlediska údajně druhým nejpostiženějším místem v celém Československu.
Město, které se samo nacházelo v nanejvýš tísnivé finanční situaci, se snažilo výdejem potravinových poukázek pomoci alespoň těm nejpotřebnějším. Krize nepolevila ani v posledních předválečných letech, kdy se již větší část země vzpamatovávala z nejhoršího. Pražský burzovní kurýr uveřejnil v květnu 1937 článek pod názvem „Šternberk – umírající město", v němž výstižně popisuje tíživé poměry v místě, postiženém nejvyšší nezaměstnaností na Moravě a ve Slezsku (ve Šternberku bylo tehdy 3822 nezaměstnaných pobírajících podporu a dalších 3400 nezaměstnaných bez jakékoliv státní či odborové podpory). Současníci viděli oprávněně hlavní příčinu v hlubokém úpadku zdejšího textilního průmyslu, zaměřeného takřka 100 % na vývoz, který byl po roce 1918 téměř úplně podvázán a v letech velké hospodářské krize v podstatě zničen.
Do sbírkových akcí na pomoc nezaměstnaným a jejich rodinám se od poloviny 30. let stále aktivněji zapojovala „Sudetendeutsche Volkshilfe", podpůrná akce organizovaná nově založenou Sudetoněmeckou stranu (SdP). Svým nacionálněsocialistickým politickým programem zaměřeným proti československé státní moci, údajně neschopné řešit hospodářské a sociální problémy země a zejména krizí nejhůře postižených oblastí osídlených převážně německým obyvatelstvem, získávala postupně na svou stranu značnou část občanů Šternberka.
V parlamentních volbách v květnu 1935 obdržela téměř 50 % hlasů místních voličů. V následujících letech se staly šternberské ulice i veřejné prostory kolbištěm sudetoněmeckých nacionalistů, inklinujících stále nepokrytěji k hitlerovskému Německu, a jejich ideových oponentů, stojících za demokracií a Československou republikou. Široká demokratická a republikánská koalice spojila německé aktivistické strany a spolky v čele se silnou místní organizací sociální demokracie, stále ještě vládnoucí na šternberské radnici, se stranami a organizacemi zastupujícími zdejší českou menšinu.
Ani v těžkých letech hospodářské krize se zcela nezastavila výstavba a stavební obnova města. Kromě již zmíněných nouzových prací podpořila městská správa v roce 1932 např. renovaci špitálního kostela na Olomoucké ulici nákladem 35 000 Kč. V říjnu 1933 byl odhalen pomník dvěma československým vojínům, zastřeleným při krvavé demonstraci 4. 3. 1919 (na náklad místního odboru Národní jednoty jej vytvořil známý olomoucký sochař Julius Pelikán).
Na jaře 1934 bylo nově vydlážděno Horní náměstí, které získalo i nové chodníky. V červnu 1934 byla pro nedostatek žáků (přes protesty městské rady) uzavřena odborná tkalcovská škola, působící ve městě přes 70 let. Tato událost byla současně dalším viditelným příznakem hlubokého úpadku zdejšího kdysi tak věhlasného textilního průmyslu.
