• Vítejte ve Šternberku

    Vítejte ve Šternberku

  • Měření  rychlosti automobilů stacionárními radary

    Měření rychlosti automobilů stacionárními radary

  • Rozklikávací rozpočet města, registr smluv a pohledávek

    Rozklikávací rozpočet města, registr smluv a pohledávek

  • Kalendář akcí ve Šternberku pro rok 2017

    Kalendář akcí ve Šternberku pro rok 2017

  • Nová mobilní aplikace Šternberk nejen pro turisty

    Nová mobilní aplikace Šternberk nejen pro turisty

  • Termíny svozů komunálního odpadu a bioodpadu pro 2017

    Termíny svozů komunálního odpadu a bioodpadu pro 2017

  • Jaké jsou plány a investice ve Šternberku v roce 2017?

    Jaké jsou plány a investice ve Šternberku v roce 2017?

  • Poplatky za psa a svoz odpadu se nemění. Stejně jako vodné.

    Poplatky za psa a svoz odpadu se nemění. Stejně jako vodné.

  • Využijte školní hřiště Svatoplukova, Dr. Hrubého a náměstí Svobody pro sport

    Využijte školní hřiště Svatoplukova, Dr. Hrubého a náměstí Svobody pro sport

  • Uzavření trati Ecce Homo pro sportovní aktivity v roce 2017

    Uzavření trati Ecce Homo pro sportovní aktivity v roce 2017

Šternberk - oficiální informační portál města

HISTORICKÉ MĚSTO ROKU 2008

Městská památková zóna

Klikotoče - průvodce městskou památkovou zónou

MĚSTSKÁ PAMÁTKOVÁ ZÓNA
ŠTERNBERK

kresba-centrum2

Architektonický vývoj města

Město Šternberk je položeno na úpatí zvedajícího se v přechodu hanácké roviny a Nízkých Jeseníků a jeho historické jádro se rozkládá na levém břehu říčky Sitky. Prudce stoupající členitý terén podmínil složitost půdorysné osnovy města, vzniklého v několika urbanizačních etapách. Územím procházela obchodní stezka z Olomouce na Bruntál a Opavu a zřejmě také cesta, spojující Olomouc a Uničov, což byly příznivé podmínky ke vzniku trhoviska. Kolonizace daného území souvisí s hradem, který je zřejmě starší než vlastní poddanské město. Zakladatelem hradu byl Zdeslav z Chlumce z rodu Divišoviců, píšící se od roku 1242 po Šternberku v Čechách, který získal kraj na sever od Olomouce patrně někdy okolo roku 1253. První písemná připomínka opevněného hradu je však až k roku 1269, kdy byl už v majetku Zdeslava syna Alberta I. Listina výslovně zmiňuje pouze hrad („de castro Sternberch") nikoliv však město, o němž se zachovala prokazatelná zpráva až k samému závěru 13. století, z roku 1296. (18. října tohoto roku dává Albert ze Šternberka farnímu kostelu sv. Jiří ve městě Šternberk „in civitate Sternberch" desátky).

Pro pochopení středověké urbanizace Šternberka není zachováno mnoho zpráv a dosud zcela scházejí informace archeologické povahy. V historické a místopisné literatuře se všeobecně soudí, že nejstarším jádrem městského půdorysu je dnešní Bezručova ulice (tedy Olomoucké předměstí) a na ni navazující ulice Československé armády. Tato městská část je považována za předlokační sídliště ulicového typu, snad tržní ves, opatřenou pravděpodobně i vlastním kostelem, který je možno hledat v dnešním filiálním kostele Nejsvětější Trojice, dříve Očišťování Panny Marie, u něhož byl později, v první třetině 14. století založen špitál.

Vlastní kolonizační akt související se vznikem města lze bezpečně hledat v utváření pravidelného čtvercového Hlavního náměstí se sítí okolních ulic. Lokace proběhla zřejmě někdy v rozmezí posledních tří desetiletí 13. století, jistě však až po roce 1269 a minimálně několik let před rokem 1296, kdy z již citované listiny vyplývá, že Šternberk tvořil konstituované středisko poměrně rozsáhlého panství. Farní kostel, jehož obdarování se tato listina týká, byl vystavěn zřejmě v návaznosti na vlastní lokaci města v blízkosti dnešního Horního náměstí. Kostel byl ve 14. století předán augustiniánům, kteří však vystavěli kostel zcela nový, s odlišným patrociniem a na jiném místě, a ten byl později nahrazen dnešní pozdně barokní stavbou. Přesná poloha původního kostela sv. Jiří dosud nebyla uspokojivě objasněna.

Charakter skutečného středověkého města však Šternberk získal až krátce před rokem 1376, kdy Albert II. ze Šternberka nechal vybudovat kamenné hradby. V listině z tohoto roku je Šternberk nazván „opiddem" - tedy hrazeným, opevněným městem. Nová hradba se ve své linii maximálně přizpůsobila přírodním podmínkám. Na západní a severní straně byla městská zeď vedena kolem toku říčky Sitky, na východní straně se ostře zařezávala do příkrých svahů a jižní hradba pravděpodobně oddělila polovinu uvažovaného dřívějšího hlavního osídlení při obchodní cestě do Olomouce, pozdější Olomoucké předměstí. Hradba byla prolomena třemi branami. Horní - na severním konci ulice Čsl. armády, která se obracela k Uničovu, Dolní - na jižním konci ulice Čsl. armády, vedoucí k Olomouci, a Podzámeckou na konci ulice vedoucí kolem dnešního gymnázia, která se obracela směrem na Opavu.

Albert II. ze Šternberka, rádce a diplomat Karla IV. a přední osobnost jeho dvora, se zasloužil rovněž o další stavební podniky ve městě, z nichž nejvýznamnější bylo založení kláštera augustiniánů kanovníků, postaveného jako protějšek rodinného sídla, duchovní centrum a zároveň místo posledního odpočinku Šternberků, které spolu s hradem vévodilo poddanskému městu. Zakládací listina kanonie však byla vydána až 4. 3. 1371 a byla v ní určena dotace na výživu patnáctičlenného konventu, později ještě rozšířeného na 25 kanovníků. Téhož roku olomoucký biskup Jan ze Středy Albertovu fundaci potvrdil a farní kostel ve Šternberku předal klášteru. V následujícím roce byl položen základní kámen ke stavbě proboštství.

Albert II. také přestavěl rodné sídlo, o čemž svědčí hradní kaple, zejména její presbytář, který si i přes razantní novogotické úpravy zachoval větší část původních architektonických článků, včetně svorníků kleneb se znakem litomyšlského biskupství a šternberskou hvězdou. Profilace architektonických detailů a celkové ztvárnění architektury kaple je výrazně lineární, odkazující k arrasovskému proudu architektury lucemburské gotiky a stejné linearizující tendence lze sledovat také ve ztvárnění torza dvou ramen původního ambitu při augustiniánském klášteře, která zůstala ušetřena radikální barokizaci komplexu v 18. století. Ke křížové chodbě na severní straně přiléhal kostel, jenž byl podle plánu pořízeného před jeho zbořením roku 1775 v interiéru řešen jako dvoulodí. Kvalita těchto fragmentárně dochovaných architektur svědčí o estetických nárocích stavebníka s úzkým vztahem k dvorskému umění karlovské doby.

Po obehnání městského jádra hradební zdí, v době rozkvětu za posledních Šternberků, lze předpokládat i pevnější konstituování městského půdorysu, kdy zástavba postupně získávala městský charakter. Domy však byly zpočátku pravděpodobně ještě převážně dřevěné, případně hrázděné a užití kamene se omezilo jen na podezdívky přízemí a později též klenby sklepů. Středověké stavební zvyklosti zřejmě dlouho přežívaly a pronikání náročnějších prvků slohové architektury zaznamenáváme až ve druhé polovině 16. století. Vzhledem k ničivým důsledkům třicetileté války a následným přestavbám je z období gotiky a renesance zachován ve šternberských domech jen velmi chudý počet ojedinělých fragmentárních detailů. Zdá se však, že základní dispoziční schéma mnoha objektů konzervuje ještě gotické řešení.

I přes různá narušení mladšími přestavbami lze sledovat určitou ustálenost dispozičního typu. Jeho jádrem byl poměrně rozsáhlý trakt zadní komory, ve své prvotní podobě, podle analogií odjinud, asi tvořící polozapuštěný suterén s obytnou místností ve zvýšeném přízemí. Na obytnou světnici navazovala černá kuchyně situovaná při hraniční zdi a přístupná ze vstupní síně, která zaujímala přední část domu, přičemž poměrně velká šířka parcel dovolovala dělení celé přední části do dvou traktů, kde širší trakt, komunikačně napojený rovněž na obytnou světnici, zabírala síň, a do užšího traktu, do něhož někdy byla začleněna i černá kuchyně, byla umístěna menší komora. Prostor vedle zadní komory ve dvoře byl nezastavěn a komora tvořila jakési samostatné křídlo. /Tento stav dosud dokládá např. dům v Radniční ulici č. o. 12 (čp. 83) a částečně i dům v Radniční ulici č. o. 16 (čp. 81)/.

Celistvě zachované středověké konstrukce lze v městských domech zaznamenat v několika případech pouze v suterénu. Objevují se dva dispoziční typy suterénů. První, častější, představuje dva hloubkově orientované sklepy pod přední částí domu, k nimž je ještě většinou přidružena již mladší prostora směrem do dvora. Druhý typ tvoří sestava dvou prostor, z nichž jedna je pod uličním traktem a často zasahujíce pod ulici, a druhá je zahloubena pod zadní komorou, oba sklepy vzájemně spojuje chodbička. Středověké suterény mají nízké půlkruhové klenby vyzděné z lomového kamene na maltové lůžko s charakteristickým otiskem šalování. V suterénech domu čp. 47 na Horním náměstí se ojediněle zachovaly dva pozdně gotické půlkruhové okosené portálky.

V nadzemních částech městských domů byl zatím objevem pouze jediný náročněji ztvárněný gotický detail v případě objektu čp. 119 na ulici Československé armády. Dochovalo se zde ostění okna včetně původního kamenného dělícího kříže, mající profilaci, v níž však již lze sledovat ozvuky renesance.

Pozdně gotické architektonické prvky se zachovaly na budovách hradu. K rozsáhlejší přestavbě zde došlo již za Kravařů, držících panství po pánech ze Šternberka, jak dokládají zavinuté střely na západním nároží hradního paláce. Přestavbu zřejmě vyvolalo poškození za husitských válek. Lze předpokládat, že došlo jak k úpravám hradního paláce, tak ke zdokonalení opevnění jak lze dále soudit právě z mohutné, na koso posazené plné nárožní věžice, na níž se zachovaly zmíněné kravařovské znaky.

Za panování Berků z Dubé v průběhu 16. století byl hrad dále adaptován, což je možno sledovat jak na zachovaných architektonických článcích, tak podle letopočtů a rodových znaků. První větší úpravy, ještě goticko-renesančního charakteru, proběhly za Václava Berky z Dubé, držícího hrad v letech 1502 - 1520. Jeho znak, spolu se znakem manželky Johanky z Boskovic a datem 1507 je umístěn v kamenném nadpraží portálu mezi rytířským sálem a arkýřovou komnatou v prvním patře paláce. Ve stavebních úpravách hradního areálu pak pokračoval Ladislav Berka, jak dokládají dva kvádry s letopočty 1526 v nárožích severní parkánové zdi po stranách nynějšího mostu z parku.

Zásadní přestavbu a zároveň rozšíření hradu však podnikl až poslední z členů rodu Berků, Jan Václav (1532 - 1565). Zřejmě k roku 1538 bylo dokončeno rozsáhlé podhradí, které spojilo hrad s městem, jak lze vyvodit z data vytesaného nad vstupní branou. V další etapě pak bylo přikročeno k celkové přestavbě hradního paláce. Práce probíhaly až do roku 1560 a toto datum je včleněno do několika nadpražních vlysů portálů v interiérech a je rovněž připomenuto na pamětní desce zazděné v průčelí na nádvoří hradu. Na severozápadní straně bylo v rámci této přestavby palácové křídlo rozšířeno novým traktem, vestavěným do prostoru někdejšího parkánu. V prvním patře této přístavby se zachovaly bohaté hráněné klenby s hvězdicovými obrazci a její průčelí na vnější stranu hradu bylo otevřeno dvoudílnou arkádou lodžie tzv. vizitkového sálu. V celkovém ztvárnění raně renesančních kamenických prvků a kleneb berkovských úprav přežívá výrazně gotická tradice, z čehož lze soudit, že na stavbě se podílela domácí huť bez účasti italsky školených kameníků.

V 16. století zřejmě došlo již k definitivnímu zformování základního městského organismu a zachované části domů dokládají intensivní vlnu výstavby. Impulsem k rozsáhlejší stavební aktivitě byly pravděpodobně ničivé požáry. Městský písař Georg Rottke vzpomíná velký oheň roku 1536, vzešlý ze sladovny u Horní brány, který poškodil město i hrad. Další velký požár postihl Šternberk v roce 1562, kdy shořelo celé město a pohořel také kostel s klášterem.

O vzhledu šternberských renesančních domů nejsme informováni žádným celistvě dochovaným objektem, v několika domech se však zachovaly fragmenty renesančních přízemí, přičemž nejreprezentativnější ukázky jsou soustředěny v obou frontách Radniční ulice (č. o. 16 - čp. 81, č. o. 13 - čp. 158, č. o. 17 - čp. 156). Vnitřní dispozice nadále udržovaly skladbu prostor pozdně gotického domu, ale lze se domnívat, že měšťanské domy alespoň na hlavních komunikacích a na náměstí měly již patro. V interiérech byly klenuty zejména síně a komory lunetovými klenbami.

Novým prvkem, který urbanisticky obohatil ulice a náměstí vnitřního města byla loubí, přistavěná dodatečně k čelnímu průčelí. Dějinné události první poloviny 17. století však znamenaly zkázu jak většiny měšťanských domů, tak rovněž jejich loubí, o kterých jsme na mnohých místech informováni pouze dispozicí suterénu. (Některá loubí však přečkala až do 19. století a tak se dovídáme o jejich existenci. Poslední dům s loubím stál v Radniční ulici č. 18 a byl stržen v roce 1895).

V architektonicky náročnějších stavbách domů bohatých měšťanů a zámeckých úředníků zřejmě nebyla vzácností výzdoba kleneb štukovými prvky a rámování oken a dveří kamenicky ztvárněnými ostěními. Štuková výzdoba, v obou případech fragmentární, se zachovala však jen zcela ojediněle v čp. 81 a čp. 33, kde má podobu profilovaných lišt a svorníků na plášti klenby tvořící síťový obrazec. Z kamenického detailu nezbylo vůbec nic, jen při průzkumu objektu čp. 81 byl v sekundární poloze objeven fragment s motivy rozet a rozviliny, o němž se lze domnívat, že zřejmě pochází se vstupního portálu tohoto domu. Ve stejném objektu také došlo k zajímavému objevu torza renesančního trámového stropu.

Stavbou, která v závěru 16. století výrazně obohatila panorama města, byl evangelický kostel Nejsvětější Trojice, vystavěný péčí knížete Karla z Minsterberka v letech 1590-92. Kostel stojící původně na místě dnešního gymnázia, měl podle starých vyobrazení vysoká gotizující okna a na východní straně věž. Roku 1668 byl kostel vysvěcen a předán katolickým bohoslužbám. V rámci josefinských reforem však došlo k jeho zrušení roku 1787 a následně, roku 1796, byl stržen.Na samém prahu stavovského povstání byl pořízen proboštem Matyášem Gašínským z Gašína bohatě kamenicky zdobený manýristicko-renesanční portál křížové chodby nesoucí jeho znak a vročení 1617, který spolu s jeho dalším znakem osazeným v rajském dvoře snad dokládá rozsáhlejší úpravy budov augustiniánského kláštera, o nichž však nemáme jiné zprávy.

Třicetiletá válka vstoupila do dějin Šternberka dvojí okupací cizími vojsky a její důsledky pro život města a jeho obyvatel byly katastrofální. Stejně ničivě bylo město poznamenáno po stránce stavební. První velkou ranou byl dánský vpád a následné dobývání města císařským vojskem v roce 1627, kdy lehla popelem většina veřejných budov a silně byla poškozena velká část soukromé zástavby. V průběhu relativně klidnějších 30. let sice došlo k částečné konsolidaci města, doprovázené obnovou a opravou poškozených staveb (radnice, kostel, klášter), ale švédské obsazení Moravy v letech 1642 - 50 tento vývoj přerušilo. Zubožený stav, ve kterém se Šternberk nacházel po skončení války, charakterizuje soupis domů z roku 1656, který jako „vyhořelé, polorozpadlé nebo pusté" uvádí 73,6% zástavby. Zničené domy a pusté parcely byly jen zvolna opravovány nebo nahrazovány novostavbami. Opuštěné domy převzalo město do vlastní správy a také odkupovalo spáleniska finančně slabých měšťanů. Ve vlastní režii pak na prázdných parcelách stavělo, nebo zchátralé domy opravovalo a zpětně prodávalo. Tento jev lze v pramenech sledovat až do 80. let 17. století.

O podobě obnovených raně barokních domů nemáme žádné konkrétnější zprávy. Novostavby svou dispozicí navázaly na starší architektonickou tradici, ale vzhledem k hospodářským poměrům v skromnější a výtvarně nenáročné podobě. Až přestavby podniknuté po roce 1700 zanechaly v měšťanské architektuře výraznější stopy, které můžeme doložit ukázkami dispozice a architektonickými detaily (např. čp. 162; čp. 161; schodiště domu čp. 33; dispozice a portál domu čp. 49). Z barokních fasád domů se žádná nedochovala.

Rozhodujícím činitelem architektonického vývoje města v období baroka byl především zdejší bohatý augustiniánský konvent, jehož zásluhou byly přestavěny a podstatně rozšířeny nejen vlastní budovy kláštera, ale zveleben byl také starý, původně luteránský kostel Nejsvětější Trojice, stojící níže ve městě. Na náměstí pod klášterem byl umístěn nový mariánský sloup. Posledním stavebním počinem konventu byla výstavba monumentálního klášterního kostela, jehož slohovou podobu již zcela ovládlo tvarosloví raného klasicismu osvícenské doby. Je příznačné, že vzápětí po dokončení stavby chrámu došlo ke zrušení kláštera v rámci josefínských reforem a kostel, na jehož ztvárnění se podíleli přední soudobí moravští umělci, byl na dlouhou dobu posledním významnějším architektonickým počinem církve ve Šternberku.

S velkou obnovou komplexu kláštera, jež svými rozměry a podobou nevyhovoval reprezentativním nárokům vrcholného baroka, bylo započato vybudováním nového proboštství, skládajícího se ze dvou pravoúhlých křídel přiléhajících ke staršímu klášternímu objektu. Data výstavby 1718 - 1723 jsou dokumentována vstupními portály. V latinském nápisu vjezdového portálu na západní straně budovy je zmíněn rovněž iniciátor výstavby, jímž byl probošt Patricius Lehmann. Stavbu proboštství pravděpodobně realizoval zednický mistr Karel Antonín Rejna a jedná se o poměrně nenáročnou, konzervativně ztvárněnou architekturu.

Lehmannův nástupce, probošt Patricius Jan Meixner soustředil pozornost k obnově klášterní zahrady, doplněné bazénem, oranžerií a letohrádkem, využívaným jako slavnostní refektář. Probošt Meixner se zabýval rovněž plánem přestavby a rozšíření konventu, k němuž však došlo až za dalšího probošta Jana Josefa Glätzla. Projekt patrně vypracoval lichtenštejnský architekt Antonio Nicolao Beduzzi. Se stavbou konventu bylo započato v roce 1736 pod vedením opavského zednického mistra Matyáše Wagnera, který vystřídal mezitím zemřelého Beduzziho. Wagner zřejmě původní plány upravil a částečně redukoval, stavba však přesto nese evidentní znaky Beduzziho tvorby v nápaditém členění hmot a v některých architektonických prvcích.

Podle klášterního diaria byla hrubá stavba hotova v roce 1739 až po refektář a v následujícím roce řešil Matyaš Wagner zahradní průčelí. Další etapa stavební obnovy konventu pokračovala rokem 1746, kdy bylo strženo východní křídlo starého kláštera. Dostavbu komplexu završuje monumentální chrám na místě starého gotického kostela a zvonice ze 14. století, který byl stržen v roce 1775. Stavba byla dokončena roku 1783. Návrh na nový kostel snad vypracoval již v první polovině 30. let Beduzzi, nebyl však proveden. Autorem dalšího projektu, který však možná v některých aspektech vycházel z původního návrhu, byl František Antonín Grimm. Provádějící stavitel Václav Thalherr zřejmě výslednou podobu v detailech pozměnil, přesto však šternberský chrám náleží k nejlepším ukázkám Grimmova díla, představující slohový projev vrcholné kvality v kontextu moravského prostředí.

Vrchnost, jíž byli v 18. století Lichtenštejnové, vážný zájem o stavební činnost ve Šternberku neměla. K provozu kanceláří a správě velkostatku sloužily budovy dvora západně od hradu a budovy předhradí, udržované v zásadě ve své původní renesanční podobě. Vlastní hrad byl neobýván a chátral. Záměr přestavět hrad na pozdně barokní zámek, jak dokumentují plány původního stavu i návrhy přestavby z roku 1750, podepsané J. Ch. Fabichem, nebyl realizován. Pouze v interiéru druhého patra se zachoval barokní štukový strop jednoho ze sálů, který však vznikl již na počátku 18. století zřejmě v rámci dřívější nedokončené přestavby.
V závěru 18. století se stavební iniciativy chopil měšťanský živel, ekonomicky sílící růstem místního tkalcovství, soustřeďující se na modernizace a rozšiřování svých domů.

Vzrůst a rozvoj města lze sledovat již od 70. let 18. století, kdy začala vznikat nová předměstí. Ve 169 domech města a 158 domech Olomouckého předměstí tehdy žilo již asi 6000 obyvatel. V 80. letech jsou doloženy všechny později se prudce rozvíjející předměstské části, Uničovské předměstí, Novosady, Hvězdné pole (Sternfeld), k nimž se ještě v 90. letech přidružil Zámecký vrch a Hvězdné údolí. Kolonie nových domů vznikaly také na panských pozemcích. V 80. letech již zde existoval Světlov a předměstí Valy. Zahušťování zástavby a růst počtu obyvatel je však možno sledovat i a starém Olomouckém předměstí a vrchnostenské Dlouhé ulici.

Rozvoj města nezastavily ani napoleonské války. Šternberští tkalci, jejichž zásluhou město již od druhé poloviny 18. století hospodářsky sílilo, bohatli i ve válečných letech a mnozí, jak zaznamenává šternberský historik Stief, použili své úspory na stavbu nových domů. Tuto výstavbu presentuje například rozlehlý dům čp. 88, radikálně přestavěný v roce 1812, stojící v nároží Radniční ulice a Hlavního náměstí. V interiéru i na fasádách se zachovaly klasicistní portály, původní vzhled fasády dokládá jen stará fotografie, na níž je patrný vysoký pilastrový řád spínající patra, původní šambrány a oválná okna půdního patra.

Kulminačního bodu dosáhl stavební rozvoj města však až v období po Vídeňském kongresu asi mezi lety 1820-1840. Zhruba mezi těmito daty se radikálně změnila tvář Šternberka po ekonomické i architektonické stránce. Rozsáhlou vlnu výstavby vyvolalo zejména soustředění nově příchozích tkalcovských řemeslníků, kteří se zde usazovali. V předměstských čtvrtích vznikaly další kolonie charakteristických přízemních domů, které obklopily jádro města sevřené dosud hradební zdí s věžovými branami. Z velké části bylo v této době téměř od základů přestavěno samotné vnitřní město a též staré části původních předměstí, kde starší, ještě přízemní venkovské domy, nahrazovaly patrové novostavby. Souvislá zástavba řadových domů tak vznikla zejména na Olomouckém předměstí (Olomoucká ulice, Bezručova ulice) a Uničovském předměstí (západní strana Rýmařovské ulice), částečně i Potoční ulice - dřívější Fatkov při městské hradbě). Plán stabilního katastru, zhotovený v roce 1834 v podstatě zachycuje rozsah města a zastavěné plochy odpovídající stavu zachovanému až do 20. století.

Urbanismus období klasicismu s charakteristickým řešením pravidelných sítí ulic s dominujícími architekturami v pohledových závěrech se ve Šternberku neuplatnil ani v nově zakládaných čtvrtích zejména díky determinacím daným místními poměry. Růst města byl víceméně živelný a vycházel z ekonomických poměrů šternberských občanů a jejich vlastnických vztahů, v zásadě bez výraznějších zásahů úřadů. Regulační snahy lze jen minimálně sledovat v nařízeních Silničního komisariátu nebo magistrátu města. Tlak magistrátu na vlastníky domů, motivovaný snad jakýmsi urbanistickým zřetelem, lze doložit snahou uvolnit Radniční ulici od dvou posledních loubí u domů, která zasahovala do ulice, což se ovšem díky překážkám ze strany majitelů objektů zdařilo až v průběhu druhé poloviny 19. století.

Stará síť ulic a cest, v jádru středověká, byla určující osnovou při zakládání nových domů i přestavbách starších objektů. Jedinými razantnějšími zásahy do tohoto organismu bylo ve 40. letech zřízení nové Opavské cesty (roku 1845) a zboření Dolní brány (roku 1842). Horní brána přečkala až do roku 1870, kdy byla rovněž demolována.

Opavská silnice byla napojena na dnešní Horní náměstí v jeho východním nároží a do struktury města zasáhla zbořením několika domů. Nová komunikace byla vedena po vrstevnici poměrně příkrého svahu, což si vynutilo rozsáhlé terénní úpravy. Její výstavba zasáhla rovněž do dolní části někdejší klášterní zahrady. Při vyústění silnice z města začala na pozemcích po jejich stranách, skupovaných ve větším rozsahu hlavně rodinou Grögerových, vznikat nová městská ulice. První objekty byly postaveny již před rokem 1850 na její západní straně a roku 1880 je na Opavské ulici doloženo celkem 24 domů.

Průmysl do vzhledu města v první polovině 19. století nijak nezasáhl, díky tradičnímu faktorskému systému místního řemeslného průmyslu založeném na podomácké výrobě. Budovy doložených manufaktur, vzhledem k faktu, že v nich probíhaly jen dílčí fáze výroby (zejména barvení), nebyly příliš rozsáhlé. Dvě se dosud zachovaly v přestavěné podobě na Opavské ulici (čp. 56 a čp. 67). Šternberk, ačkoliv byl evidentně silným průmyslovým střediskem s vysokým hospodářským obratem, postrádal atributy jiných hospodářských center - rozměrné tovární budovy, činžovní domy a periferie. W. Stief ve svých Dějinách Šternberka cituje postřeh novináře Oherala, že právě faktorský způsob výroby „způsobil větší rozdělení majetku, čímž nedocházelo k velkým kontrastům luxusu s nejhlubší bídou, s jakou se je možno setkat zpravidla v továrních městech." Šternberk této doby skutečně charakterizují v oblasti centra i části předměstí tradičně utvářené, středně veliké jednopatrové měšťanské domy v jednolité zástavbě připomínající maloměsto, v níž se jen na několika málo místech vypínala rozměrnější dvoupatrová budova.

Vnitřní dispozice klasicistních novostaveb i objektů pouze přestavovaných plně vycházela z místních tradic a v zásadě udržela schémata měšťanského domu staršího období. Toto je možno vysledovat i rozborem zachovaných plánů šternberských stavitelů a zednických mistrů z 20. a 30. let 19. století. Prvek, který však jako nepotřebný z rozvržení prostor přízemí mizí je dolní síň - mázhaus. Nahrazovaný je typickou úzkou chodbou, v novostavbách zaklenutou sledem placek na pasy a v případě adaptace původní síně jen vydělením příčkou s patřičným úsekem staré klenby. Prakticky ve všech domech byla nově zřízena schodiště do patra, podle prostorových možností strmá jednoramenná, nebo i o více ramenech. Později byla stavěna také čistě empírová vřetenová schodiště obloukového půdorysu. Chodba z ulice či náměstí ústila ke schodišti v centrální části půdorysu, které bylo často, zejména u objektů na starých hloubkových parcelách, osvětleno ze střechy různými typy světlíků. Ze středověké dispozice byl většinou ponechán na původním místě obvod zadní komory, často ještě s typickým situováním v mezipatře a sousední, paralelně probíhající, v mnoha případech značně stísněná, chodbička na dvůr.

Z tohoto výše popsaného dispozičního typu obytného domu se vymyká jen několik objektů, většinou náročnějších novostaveb. Tyto rozlehlejší domy, situované často v nárožích bloků, mají většinou dlouhé, víceosé fasády, které vybízely k bohatějšímu ztvárnění a pro klasicismus typickému pojetí podélné dvoutraktové vnitřní dispozice (čp. 140, čp. 180, čp. 1180, čp. 1151).

Na vzniku nové architektonické podoby města ve 20. - 40. letech se pravděpodobně podíleli zejména ve Šternberku usazení stavitelé a zedničtí mistři, kteří jsou také zastoupeni některými dochovanými plány. Styl jejich projektů je velmi obdobný, po celá 20. a 30. léta užívající rejstřík tradičních klasicistních motivů, konstituovaných v architektonické tvorbě na našem území již od poslední třetiny 18. století. Až koncem 30. let a ve 40. letech je možno zaznamenat nástup čistě empírových forem, jež pak po polovině 19. století dostávají historizující nádech, zejména v subtilním ztvárnění prefabrikovaných prvků fasád.

Domy vystavěné zhruba mezi lety 1820 - 1840 můžeme nejčastěji ztotožnit s tvorbou Ignaze Schmieda a Jakuba Snietivého. U obou se shledáváme s fasádami členěnými vpadlými poli kolem oken nebo slepými arkádami, s pásovou rustikou v přízemí, průběžnými parapety a kordonovými římsami a také motivem zubořezu pod korunní římsou. Schmied i Snietivý rovněž často užívali prvek zaobleného odsazeného nároží a jejich stavby byly zakryty vysokými mansardovými střechami. Totožný styl ztvárnění je patrný také na vstupních portálech jejich domů.

Vyspělé empírové tvarosloví používal ve svých projektech až městský stavitel Johann Aulegk, který je zřejmě autorem velké části staveb z rozmezí konce 30. let až do konce let 60., ale jen několik z nich je archivně doloženo plánovou dokumentací. Mezi jeho nejvýznamnější zakázky patřila ve 40. letech výstavba domu tkalcovského cechu (r. 1842) a stavby realizované pro rodinu Grögerových (Opavská ulice č. 18, čp. 56, r. 1846; Bezručova ul. č. 7, čp. 1154, kolem r. 1843). Hypoteticky se lze domnívat, že Aulegk je také autorem některých dalších empírových budov vzniklých v tomto období, zejména měšťanské střelnice na Olomouckém předměstí z roku 1845.

Výraznou empírovou architekturou iniciovanou v roce 1853 šternberským občanem Peregrinem Skolasterem byl rozměrný pavilon zvaný "Kiosk" v sousedství hospody na kraji lesa nad městem, který se stal oblíbeným výletním místem. Stavba měla podobu sloupového chrámu vystavěného na půdorysu polovičního kruhu, s trojúhelným tympanonem zdobeným reliéfy na čelní straně. Dnes na místě Kiosku, původně zbudovaného z omítané dřevěné konstrukce, stojí nepříliš zdařilá replika.

Šternberk po celé 19. století představoval také silné průmyslové středisko, soustředěné zejména na tkalcovství. Řemeslný charakter, který ve šternberské výrobě převládal, stejně jako zastaralý svazující cechovní systém, však po krizi ve 40. letech 19. století přivodil stagnaci místních závodů. Efektivnější strojová výroba se ve Šternberku začala uplatňovat až v továrnách, zakládaných v posledních dvou desetiletích 19. století, vedle níž však nadále přežívala také výroba domácích tkalců. Podporou pro zdejší průmysl byla od roku 1870 železniční dráha a státní tabáková továrna postavená v letech 1873 - 75 na Olomouckém předměstí. Ve druhé polovině 19. století se také postupně začalo měnit šternberské panorama a v jeho siluetě se vedle památných budov hradu a kostela začaly uplatňovat také vertikální prvky vysokých štíhlých komínů továrních objektů, stavěných zejména na předměstích. Ještě roku 1900 bylo ve Šternberku dvacet textilních podniků, větší část textilek však zanikla již krátce po skončení první světové války a za první republiky se udrželo jen několik významnějších závodů.

Jádro města si ve druhé polovině 19. století udrželo klasicistní charakter daný masivní výstavbou v tomto období. Historizující přestavby byly soustředěny zejména na dílčí úpravy vnitřních dispozic nebo případně přefasádování s užitím novorenesančního, později novobarokního a secesního dekoru. Novostaveb vzniklo v centrální části města pouze několik, přičemž původní klasicistní slohová jednota ulic a náměstí nebyla výrazněji narušena. Pro Šternberk v tomto období pracovalo několik místních stavitelů, kteří své stavby ve většině případů i navrhovali a ve ztvárnění fasád můžeme sledovat i charakteristický styl jejich autorů. Od 70. let zde působil Johann Aulegk mladší, syn stavitele Johanna Aulegka, později jsou doloženy četné stavby podniknuté Karlem Mikulaschekem a Wilhelmem Mikulaschekem a na přelomu 19. a 20. století byla velká část zdejší stavitelské produkce dílem Oswalda Vetha.

Kvalitním architektonickým počinem, ale spíše ojedinělým, byla výstavba novogotické budovy spořitelny v roce 1895 v Radniční ulici (čp. 81), na jejímž ztvárnění se podílel vídeňský architekt Jakob Gartner. V novogotických a novorenesančních formách byl také od roku 1886 romanticky přestavován i šternberský hrad, přičemž ideový návrh úprav vypracoval architekt Karel Kayser z Vídně. Na samotné stavbě se účastnili stavitelé Max Herzog a Gustav Neumann.

Zásahy do městského jádra ve 20. století, zejména však po roce 1945 měly převážně rušivý ráz. V postupně dožívající zástavbě lze již od 50. let zaznamenat citelné ztráty. Urbanistická struktura byla výrazně narušena zejména na jižní straně mezi ulicemi Československé armády a ulicí Obloukovou demolicí celých bloků domů a následnou výstavbou moderních objektů nerespektujících původní uliční čáry a ani kontext okolní zástavby. Charakteristické pro tuto dobu je rovněž pojetí rekonstrukce fasád, kdy bylo původní historické tvarosloví, často včetně portálů, nahrazováno hladkými plochami břízolitových omítek s nevhodnými formáty nově rozšiřovaných okenních otvorů. Obdobným způsobem došlo také k narušení nebo i likvidaci do té doby dochovaných vnitřních dispozic domů.

Z památkového hlediska značně problematická je rovněž v nedávné době realizovaná novostavba kláštera klarisek, situovaná před pohledově exponované jižní průčelí bývalé konventní budovy kláštera augustiniánů, kde zabírá velkou část pozemku původní klášterní zahrady.

Zveřejněno se souhlasem Národního památkového ústavu Olomouc.


Ke stažení:

MPZ fotodokumentace 2.48 Mb
MPZ mapa 1.84 Mb
MPZ mapa 2 310.64 Kb

Procházka městskou památkovou zónou
Přijměte pozvání na 9 zastavení v městské památkové zóně...
Zatočte si klikou a poslouchejte.

Zastavení 1
- zde se dozvíte informace o vzniku města Šternberka, zajímavosti o městských hradbách a hradebních branách, seznámíte se s městskou architekturou.

Zastavení 2
- zde se dozvíte zajímavosti o nejrušnější ulici ve Šternberku - třídě ČSA, která v minulosti začínala i končila bránami městských hradeb.

Zastavení 3
- zde se dozvíte zajímavosti o lidech, kteří dali Šternberku současnou tvář - o investorech, hlavně bohatých tkalcích, kteří v době svého hospodářského blahobytu investovali své úspory především do staveb nových domů i stavitelích, kteří tyto sny realizovali.

Zastavení 4
- zde se dozvíte vše o cechu šternberských tkalců a o zboží, které neslo známku Made in Sternberg.

Zastavení 5
- zde se dozvíte perličky o Hlavním náměstí, kdy se konaly trhy, kde stával pranýř, o požárech, které několikrát zachvátily město i o tom, jakým zábavám se v minulosti šternberští občané oddávali.

Zastavení 6
- zde se dozvíte o tom, že na Radniční ulici byly stavěny nejhonosnější domy, které v minulosti obývali privilegovaní občané města. Byla to ulice právovárečných domů, kde žili převážně písaři, purkmistrové, knížecí radové, vrchní hejtman a lékárníci.

Zastavení 7
- zde se dozvíte to nejzajímavější o původu ulice Radniční, také o tom, že jdete-li po chodnících Radniční ulice, chodíte po klenbách původních středověkých sklepů, které jsou nejstarší - skrytou - středověkou historií města.

Zastavení 8
- zde se dozvíte vše o historii šternberské radnice, o původu morového sloupu a morových epidemií, které město zasáhly

Zastavení 9
- zde se dozvíte informace o monumentálním kostelu Zvěstování Panny Marie, který patří k nejvýznamnějším církevním stavbám na Moravě, a o tzv. šternberském špalíčku

 

Městský úřad Šternberk

Horní náměstí 16
785 01 Šternberk
IČ: 00299529
DIČ: CZ00299529

telefon: 585 086 111, 511
e-mail: podatelna@sternberk.cz
ID datové schránky: ud7bzn4

Počet obyvatel k 1.1.2017:
13 599

Kalendář akcí

prosinec 2017
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Historické foto

Současné foto

Fotogalerie z akcí

Videoreportáže