• Vítejte ve Šternberku

    Vítejte ve Šternberku

  • Měření  rychlosti automobilů stacionárními radary

    Měření rychlosti automobilů stacionárními radary

  • Rozklikávací rozpočet města, registr smluv a pohledávek

    Rozklikávací rozpočet města, registr smluv a pohledávek

  • Kalendář akcí ve Šternberku pro rok 2017

    Kalendář akcí ve Šternberku pro rok 2017

  • Nová mobilní aplikace Šternberk nejen pro turisty

    Nová mobilní aplikace Šternberk nejen pro turisty

  • Termíny svozů komunálního odpadu a bioodpadu pro 2017

    Termíny svozů komunálního odpadu a bioodpadu pro 2017

  • Jaké jsou plány a investice ve Šternberku v roce 2017?

    Jaké jsou plány a investice ve Šternberku v roce 2017?

  • Poplatky za psa a svoz odpadu se nemění. Stejně jako vodné.

    Poplatky za psa a svoz odpadu se nemění. Stejně jako vodné.

  • Nominujte osobnosti na ceny města do 30. června 2017

    Nominujte osobnosti na ceny města do 30. června 2017

Šternberk - oficiální informační portál města

HISTORICKÉ MĚSTO ROKU 2008

Chronologický přehled dějin města Šternberka

I. Založení hradu Šternberk

Počátky Šternberka jsou spjaty s bájemi a opředeny pověstmi, které město spojovaly s divokým kmenem Tatarů. Dle těchto zkazek vděčí Šternberk za svůj vznik udatnému Jaroslavovi ze Šternberka, který se roku 1241 nedaleko Olomouce statečně postavil nebezpečným Tatarům, ubránil tak Moravu jejich vpádu a za odměnu získal od krále území severně odtud, kde si postavil hrad Šternberk 1*. Tato pověst se poprvé objevuje u známého kronikáře období humanismu - Václava Hájka z Libočan v 16. století a nadále přežívala v dalších dobových dokumentech, zejména ve známém falzu českých dějin z 19. století - v Rukopisu Královédvorském.

Příběh, který líčí tuto báchorku, je vypodobněn i v olomoucké kapli Božího těla, kde jej vyobrazil významný moravský barokní malíř Jan Kryštof Handke (mj. i autor nástropních fresek ve šternberském augustiniánském klášteře). Jak již bylo řečeno, výše popsaný příběh o založení hradu pravdivý není, nicméně skutečné události, které k jeho založení opravdu vedly, mají s touto pověstí mnohé společné. Jednalo se však o události o několik málo let mladší (ve skutečnosti šlo o rok 1253) a místo Tatarů zde v dějinných souvislostech vystupovali Kumáni, kočovný uherský kmen.

Jak tedy bylo vše doopravdy ? K pochopení událostí vedoucích k založení hradu a posléze města Šternberka se musíme podívat i do historie našich sousedů. V roce 1252 se s vyhlídkami na zisk Rakous ve městě Hainburgu oženil syn stávajícího českého krále Václava I. - následník trůnu, kralevic Přemysl - (pozdější král Přemysl Otakar II.) s dědičkou babenberského dědictví Markétou Babenberskou 2*. S vidinou zisku takto geopoliticky významného území překousl i skutečnost, že ženichovi bylo tehdy 18 let, zatímco jeho nevěstě již více než padesát. 

Avšak na toto dědictví si činil nárok i uherský král Béla IV. A nehodlal se jej vzdát. Tak vznikl mezi oběma monarchy konflikt, který se odehrával také na Moravě. Právě onoho roku 1253 se podařilo proniknout až k Olomouci uherským Kumánům, spojencům krále Bély IV. Obranu Olomouce a okolí svěřil Přemysl jednomu ze svých dvořanů - českému šlechtici Zdeslavu ze Šternberka.

Ten se úkolu zhostil výtečně, Kumány donutil k ústupu a k návratu do Uher. Jako odměnu získal od Přemysla území severně od Olomouce, kde si postavil hrad Šternberk 3*. Počátky založení hradu tedy můžeme klást mezi léta 1253 a 1269, kdy je hrad poprvé zmiňován v písemných pramenech 4*. Jedná se o listinu krále Přemysla Otakara II., v níž potvrzuje rozhodnutí svých správců ve sporu o pozemky mezi pány ze Šternberka a klášterem Hradisko u Olomouce. V této listině je zmiňován pouze hrad, město zatím nikoliv. Zdeslav ze Šternberka užíval dříve přídomku z Chlumce a byl potomkem rodu Divišoviců, jenž vlastnil statky ve středních Čechách.

V roce 1242 si zde nad řekou Sázavou postavil hrad Šternberk a začal užívat nového přídomku právě po něm. Po již zmíněné výrazné pomoci Přemyslovi u Olomouce a zisku nových území v této oblasti se stal zakladatelem šternberských držav na Moravě. Od té doby se jeho jméno vyskytuje v několika listinách, a to jako „dapifer Moraviae", tedy jako číšník moravský 5*. To, že mu byla udělena tato funkce, svědčí o jeho příslušnosti k předním zemským hodnostářům. Když zemřel, zdědili jeho majetek Zdeslavovi synové, později pak nejstarší Albert.

II. Šternberk v období vrcholného středověku, založení města

Také uvedený Albert je v listinách označován jako příslušník předních moravských úředníků: v roce 1286 je jmenován jako purkrabí olomoucký, v roce 1296 jako komorník práva a soudu olomouckého 6*. Albert započal s kolonizací okolních území za účelem jejich hospodářského zvelebení a tím i zisku pro něj. Lákala ho zejména vidina objevení ložisek železné rudy, zakládal železné štoly a hamry.

Při této kolonizaci si však počínal natolik agresivně, že se záhy dostal do sporů s mnohými sousedy a často sousedy významnými. Dokladem toho je mj. i zmiňovaná listina z roku 1269, v níž musel král Přemysl Otakar II. urovnávat spory mezi Albertem a klášterem Hradisko u Olomouce, a v nichž dal za pravdu klášteru. Albert totiž při kolonizaci nových území neoprávněně napadal a zabíral majetek kláštera 7*. Alberta však lze považovat za zakladatele širší majetkové domény šternberského panství, které však v této době bylo rozsahem ještě nevelké.

Postupem času se ale zdárně rozšiřovalo. V roce 1397, když zemřel poslední majitel ze zakladatelského rodu Petr ze Šternberka, tvořilo panství kromě hradu a města Šternberka i městečka Moravský Beroun a Dvorce a rovněž 29 dalších vesnic. Dále jako leník olomouckých biskupů měl Petr v držení i ves Mladějovice s pěti okolními vesnicemi, hrad Medlice s městečkem a dvěma vesnicemi a městečko Domašov nad Bystřicí se třemi vesnicemi. I tyto statky se záhy staly přímým majetkem šternberského panství. Jeho další majitelé, kteří tyto domény po Šternbercích získali, pak državy ještě rozšiřovali, takže v době předbělohorské patřilo šternberské panství k největším na Moravě *8.

S Albertem je spojen i vznik samotného města nebo alespoň zmínka o něm. O městu se v písemných pramenech poprvé hovoří v roce 1296 9*. A to v listině, v níž Albert ze Šternberka uděluje farnímu kostelu sv. Jiří (dnes již neexistujícímu) „in civitate Sternberch" - tedy ve městě Šternberku!!! - plné desátky z jasně vyjmenovaných majetků. Zde je Šternberk poprvé zmiňován jako město, i když jeho plnohodnotné atributy Šternberk získá až ve 2. polovině 14. století a na počátku století patnáctého.

Zdá se, že Albert kolonizoval město Šternberk převážně německými kolonisty z nedaleké Olomouce, s níž udržoval čilé styky, zatímco okolní vesnice byly kolonizovány domácím českým obyvatelstvem 10*. Avšak šternberské prostředí se záhy jeví jako národnostně smíšené. Přes Šternberk vedla již ve 13. století významná cesta z Olomouce, která se zde větvila na dva směry: jeden vedl ke královskému městu Uničovu, druhý přes Jeseníky do Slezska 11*.

Rodu Šternberků patřilo zdejší panství téměř do konce 14. století. Jedním z nejvýznamnějších členů této větve byl Albert II. ze Šternberka. Ten patřil k úzkému okruhu vzdělanců obklopujících císaře Karla IV. Byl absolventem tehdy prestižních univerzit, patřil k císařovým rádcům, zastával nejvyšší církevní funkce. Císaře Karla IV. často doprovázel na jeho cestách po Evropě a jeho jméno se často objevuje mezi svědky na císařových listinách 12*. Stal se biskupem ve Zvěříně, arcibiskupem v Magdeburku a biskupem v Litomyšli. Z kultivovaného dvorského prostředí, ve kterém se pohyboval, přenesl do Šternberka vyspělé gotické umění, jehož torza lze ještě dnes obdivovat v kapli šternberského hradu 13*.

Za své domovské sídlo vždy považoval právě Šternberk a hrdě se k němu hlásil, byť vzhledem k povinnostem a funkcím, které zastával, pobýval často na jiných místech. Nechal město obehnat hradbami, jeho obyvatelům udělil mnohá práva a r. 1371 zde založil klášter řeholních kanovníků řádu sv. Augustina společně s kostelem Zvěstování Panny Marie, který se od počátků těšil přízni papežské kurie. Řeholníkům byla svěřena i šternberská fara, která byla přenesena ke klášternímu kostelu od staršího a dnes již neexistujícího kostela sv. Jiří (stával v místech pozdější městské věznice v Pánské ulici) 14*.

Založením kláštera zde vznikla instituce, jež měla významný vliv na kulturní a náboženský vývoj města. Současně však byl klášter pro město jeho ne vždy příjemným sousedem a rivalem zejména v otázce hospodářské a náboženské. Za Alberta II. Šternberk rovněž získal významné atributy města - hradby a možnost svobodného dědictví majetku měšťanů. Další důležitá městská privilegia Šternberk obdržel za Petra z Kravař v roce 1409, o nichž bude řeč níže.

III. Husitská revoluce a Šternberk - období pozdního středověku

Po vymření moravské větve Šternberků v r. 1397 přešlo panství do rukou pánů z Kravař (1397 - 1466), dále Kostků z Postupic (1466 - 1480), Berků z Dubé a Lipé (1480 - 1570), knížat z Minstrberka (1570 - 1647), Württemberků a v roce 1693 jej získává významný a mocný rod Lichtenštejnů 15*, v jejichž rukou bylo až do roku 1945.

Rovněž Kravařové, stejně jako Šternberkové, patřili k významným rodům a město i panství se snažili nadále zvelebovat. Město obdařili dalšími významnými privilegii. Listinou Petra z Kravař z r. 1409 získal Šternberk olomoucké městské právo a s ním i soudní a správní autonomii 16*. V témže roce získává Šternberk právo mílové. Za pánů z Kravař byl Šternberk centrem husitského hnutí. V roce 1415 zde byl sepsán stížný list na protest upálení Mistra Jana Husa, v roce 1430 bylo město i hrad dobyto husitskými vojsky 17*. Tato „husitská linie" byla se Šternberkem svázána i za jednoho z dalších majitelů - Albrechta Kostky z Postupic.

Když v roce 1466 zemřel poslední mužský člen z rodu Kravařů, majetek zdědily jeho dcery. Panství Šternberk získala Ludmila, která se provdala právě za Albrechta Kostku z Postupic *18, přítele krále Jiřího z Poděbrad. Díky tomuto přátelství také ve Šternberku delší čas v roce 1469 jako Albrechtův host Jiří z Poděbrad pobýval *19, když se chystal na jednání se svým rivalem Matyášem Korvínem. Po smrti prvního manžela se Ludmila Kravařovna provdala znovu, a to za Jana Berku z Dubé a Lipé *20. Tím přešlo panství do rukou dalšího rodu.

IV. Na úsvitu novověku

Za éry Berků z Dubé a Lipé zaznamenává Šternberk období hospodářského rozmachu, jenž zdárně pokračovalo i za dalších majitelů - Minsterberků. Tento vzestup byl však umožněn díky starším základům položeným předešlými majiteli, o nichž byla řeč výše, a kteří Šternberku postupně udělovali důležitá privilegia. Již od konce 15. století se řemeslníci ve městě sdružovali v cechy, které v průběhu 16. století získaly mnohá práva. Mimo to však měšťané hospodařili i na zemědělské půdě 21*, vyráběli pivo i víno. Stranou rozkvětu nezůstal ani hrad, který prošel za Berků z Dubé a Lipé rozsáhlou renesanční přestavbou výrazně patrnou dodnes.

 

Nutno podotknout, že Berkové byli k této velkorysé přestavbě hradu přinuceni i vnějšími okolnostmi, neboť Šternberk zasáhl roku 1538 mohutný požár 22*, který zpustošil hrad, klášter i město. Naopak renesanční sloh v městské architektuře do dnešních dní nijak zásadní stopy nezanechal 23*. Mimo jiné i kvůli dalšímu ničivému požáru města v roce 1627. Za zmínku o městských stavbách z tohoto období stojí kromě měšťanských domů, jejichž renesanční prvky se u některých dochovaly dodnes, nadstavba horního patra tzv. Horní městské brány zbourané v roce 1868 a rovněž zbudování kostela Nejsvětější Trojice na podhradí v roce 1592 24*, o kterém bude řeč níže.

Co se týče národnostních a náboženských poměrů, byl Šternberk v době od husitských válek až po období války třicetileté převážně českým městem se silným vlivem reformace 25*, nicméně proces určité germanizace byl nastartován již na sklonku století šestnáctého. Během 16. století, v období největšího hospodářského rozkvětu města, zaznamenal Šternberk rovněž nárůst počtu obyvatel. To bylo způsobeno silným přílivem rovněž německých osadníků, zejména ve druhé půli tohoto století 26*.

Avšak celkově město zůstalo nadále převážně české a nábožensky tolerantní. Tato benevolence v oblasti víry byla dána tím, že Berkové z Dubé a Lipé byli velmi tolerantní vrchností (s výjimkou novokřtěnců *27), a tak zde vedle sebe bez výrazných konfliktů žili katolíci, Židé (první zmínka o nich ve městě se objevuje v roce 1492 a největší počet jich zde byl v 70. letech 16. století) 28*, evangelíci augšpurského vyznání i členové Jednoty bratrské (její sbor se nacházel na Olomouckém předměstí, později domě čp. 140 na Olomoucké ulici) 29*.

Tato benevolence neměla v dalších majitelích panství pokračování. Kateřina Berkovna se po smrti svého ženicha Václava z Boskovic na Moravské Třebové v září roku 1570 provdala za knížete Karla z Minsterberka 30*. Ten jako kovaný lutherán se snažil dát svému panství jednotné vyznání. Proto v roce 1591 vydává pro své panství první náboženský řád, roku 1614 druhý 31*. V té době platila zásada „cuius regio, eius religio" - tedy čí vláda, toho náboženství.

Za Minsterberků se Židé museli v roce 1577 32* ze Šternberka vystěhovat (odcházejí zejména do Úsova, Kojetína a Kroměříže), r. 1592 33* byli z města vypovězeni příslušníci Jednoty bratrské. Dominantní většinou ve městě byli protestanti, jejichž centrem se stává v roce 1592 nově zbudovaný (výše zmiňovaný) kostel Nejsvětější Trojice v podhradí (v místech dnešního gymnázia). Zde sídlil i pastor - kazatel a současně hlava evangelické církve pro celé panství 34*.

V sousedství kostela byla založena z podnětu knížete i evangelická škola, která získala velmi dobré renomé v kruzích moravské protestantské šlechty. Tyto aktivity Karla z Minsterberka se ale velmi nelíbily katolické církvi, která se proti nim snažila ústy olomouckého biskupa i probošta šternberského kláštera protestovat. K tomu se přidaly spory hospodářského rázu mezi Minsterberky a klášterem 35*, takže vzájemné vztahy byly velmi vyostřené. Navíc v době, kdy panství drželi Minsterberkové, zasáhly město události třicetileté války, které na něj měly nemalý vliv.

V. Šternberk v době třicetileté války První období konfliktu, léta 1618 - 1624

Na prahu válečného konfliktu byl Šternberk vyhraněně protihabsbursky orientovanou baštou se silným vlivem protestantství. První šternberský majitel z rodu Minsterberků - již několikrát zmíněný kníže Karel II. z Minsterberka byl ještě před vypuknutím války vůdcem slezské protestantské šlechty (umírá v roce 1617), která byla v opozici proti habsburským panovníkům 36*. Válečný konflikt třicetiletého sporu se rozhořel v Čechách již v roce 1618 a květnovou defenestrací přerostl v otevřené povstání stavů proti císaři.

Morava však zůstávala poměrně dlouho stranou sporu, což bylo dáno zejména převahou umírněné šlechty v čele se vzdělaným a uznávaným Karlem st. ze Žerotína. Avšak tato jeho smířlivá politika byla stále více trnem v oku početně sice menší, avšak radikální skupině šlechty sympatizující s odbojnými stavy v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína. Toto křídlo převedlo v roce 1619 i Moravu na proticísařskou stranu, dosavadní katolická zemská vláda se zhroutila a po květnovém sněmu konaném v Brně se moci chopilo 29 direktorů 37*. Morava tak de facto vypověděla císaři válku a vzápětí se stává dějištěm bojových operací.

Jak vypadala situace ve Šternberku?
Karel II. Minsterberk zemřel v roce 1617 a šternberské panství a ostatní majetek přešel do spoluvlastnictví jeho synů Jindřicha Václava a Karla Bedřicha. Ti patřili nadále k vysoce postaveným představitelům slezské šlechty a díky rozsáhlým rodovým majetkům na Moravě měli i zde významné slovo. Vzhledem k jejich rodově zakořeněnému příklonu k lutherství lze předpokládat, že stáli na proticísařské straně. Avšak v prvních letech jejich vlády není doklad o tom, že by v tomto směru vystupovali nějak výrazně.

Situace na panství plynule navazovala na předchozí vývoj. Minsterberkové své šternberské statky navštěvovali jen nárazově, správu vykonávali zámečtí úředníci v čele s hejtmanem Janem st. Malaškou z Rejdichu 38*. Až do jara roku 1619 se válečné události ve Šternberku nijak výrazně neprojevily, městem maximálně prošly skupiny nájemných žoldnéřů. Avšak ohlasy válečných událostí donutily město k přípravám na možné válečné střety. Najímají se žoldnéři k hlídání městských zdí, zesilují se hradební zdi, nakupuje se olovo, střelný prach.

O Velikonocích roku 1619 se ve Šternberku objevil stavovský oddíl Hartmanna z Buchheimu, o který se město postaralo ohledně ubytování i stravy 39*. Tím jasně naznačilo, že sympatizuje s odbojnými stavy. Naopak na druhé straně barikády se ocitl katolický šternberský klášter, který odmítl jak vládu direktorů, tak odbojné stavy jakkoliv podporovat. Dokonce došlo k násilnému vniknutí na jeho území ze strany města, klášteru byla uloupena peněžní hotovost i proviant a vše bylo použito na podporu povstání 40*.

Navíc byl probošt kláštera i jeho řeholníci odtud vyhnáni a správy klášterních statků se chopila sama minsterberská vrchnost. Zdálo by se podivné, že v období po Bílé hoře, kdy císař konfiskoval majetky odbojných stavů, se Minsterberkům podařilo vyváznout téměř beze škod. Za toto však pravděpodobně vděčili Minsterberkové tehdejšímu habsburskému spojenci - saskému kurfiřtu Janu Jiřímu, který vzal Lužici a Slezsko pod svou ochranu. Navíc za ně přímo intervenoval u vídeňského dvora 41*.

Vraťme se však ještě do roku 1619. Na počátku léta roku 1619 došlo k pokusu spojených česko-moravských stavovských vojsk o útok na Vídeň a o získání rakouských stavů na odbojnou stranu. Avšak červnová porážka stavovských vojsk u jihočeského Záblatí (v červnu 1619) přinutila armády k návratu do Čech a již v srpnu se boje přesunuly na jižní Moravu. Zde došlo k bojům mezi moravskými stavy a císařskou armádou pod vedením Dampiera. Dne 5.8.1619 stavovská armáda vedená Ladislavem Velenem ze Źerotína zvítězila u Věstonic.

Tím byla Morava uchráněna od dalšího postupu císařských vojsk. Ladislav Velen stanul po odsunutí umírněného Karla st. ze Žerotína definitivně v čele moravských stavů. Po červencovém shromáždění generálního sněmu v Praze byl Ferdinand Habsburský z trůnu sesazen a jeho nástupcem byl zvolen kalvín Friedrich Falcký 42*, známý též jako zimní král. Ještě v srpnu 1619 se v Brně konal zemský sněm, který potvrdil usnesení generálního pražského sněmu, vypověděl stavovské zrádce ze země a rozhodl o zabavení jejich majetku.

Podobně stavové postupovali proti vůči nim nepřátelské katolické církvi 43*. Druhá polovina roku 1619 se tedy vyvíjela ve prospěch stavů: připojují se k nim rakouští stavové, proti císaři povstaly i Uhry v čele s vévodou sedmihradským Gáborem Bethlenem. Avšak již přelom let 1619/1620 pro stavy nevyznívá příznivě. Obrat ve válce nastal poté, co Ferdinand Habsburský navázal spojenectví s Maxmiliánem Bavorským a tím i s Katolickou ligou, v jejímž čele stál. Nad odbojnými stavy se začala zatahovat mračna, avšak ty si toho zatím ještě nevšimly. Zatímco stavy se dostávají do mezinárodní izolace, Habsburkové své pozice posilují.

V lednu roku 1620 přijel na Moravu zvolený král Friedrich Falcký, aby zde přijal stavovský hold. Cestou z Olomouce do Vratislavi se dne 15.2.1620 zastavil i ve Šternberku, kde přijal přísahu věrnosti od měšťanů i minsterberské vrchnosti 44*. Od počátku roku 1620 se Morava stala dějištěm mnoha válečných půtek, zemí projíždí mnoho vojenských oddílů z obou pólů znesvářených stran. Ze severu zdejším územím procházely spojenci Habsburků - polští kozáci zvaní lisovčíci, kteří byli kvůli drancování pro celou oblast postrachem. Jejich řádění nebylo ušetřeno ani Šternbersko.

Pobělohorské ozvěny

Po bitvě na Bílé hoře dne 8.11.1620 se začalo hroutit povstání v Čechách, ale Morava ve svém odporu setrvala. Do jednotlivých měst byly dosazovány vojenské posádky. Na konci roku 1620 byla do Šternberka z Olomouce dosazena stavovská posádka - salva guardia, která zde pobyla 9 týdnů 45*. Avšak stavovským vojskům se nedostává financí na žold, tudíž morálka vojáků ochabovala. Nespokojení žoldáci se často stávali postrachem okolí. Rovněž v řadách samotné šlechty začínaly sílit umírněné hlasy, radikálové se naopak dostali do izolace. A tak dne 14.12.1620 bylo na stavovském sjezdu v Brně rozhodnuto, že bude vysláno poselstvo s kapitulací ke generálovi císařské armády Buquoyovi 46*.

Příznivci pokračování bojů odešli do ciziny. V lednu roku 1621 byla Morava dobyta císařskými vojsky. Zmiňovaná stavovská salva guardia dlící právě ve Šternberku nepodnikala žádné proticísařské kroky, ve městě setrvala do února téhož roku a poté byla do města dosazena císařská posádka Šlikova pluku pod vedením kapitána Hanse Sigmunda Leusserta 47*. Tento oddíl zůstal ve městě více než rok a náklady na něj muselo město platit. To bylo pochopitelně finančně velmi náročné. Záhy si město muselo peníze půjčovat od měšťanů i od okolních vsí.

Na jaře r. 1621 byl v tzv. Velkém domě (pozdějším domě Osvěty) ubytován samotný Jindřich hrabě Šlik 48*. Zatímco v Čechách již během roku 1621 padaly za stavovský odboj tresty v podobě konfiskací i ztráty hrdla, na Moravě ještě doznívaly válečné události. V okolí slezské Nisy, tedy nedaleko moravských hranic, se začala kolem krnovského vévody Jana Jiřího shromažďovat armáda tvořená odbojnými českými i moravskými stavy, kteří setrvávali v protihabsburském odporu. Mezi nimi byl Ladislav Velen ze Žerotína a další. Krnovského vojsko pod Velenovým vedením napadlo dne 24.12.1621 Šternberk a město dobyli. Císařská posádka kapitána Leusserta ustoupila na zámek, který ubránila. Krnovští město vyplenili a nakonec odtud odtáhli 49*.

Během roku 1622 se poměry na Moravě uklidnily a došlo teprve k trestání odbojných vzbouřenců. Avšak celkové tresty zde nebyla tak tvrdé jako v případě Čech. Popraven zde nebyl nikdo a rovněž zabavování majetku probíhalo v menším měřítku. Šternberského panství se konfiskace téměř nedotkly, přestože Minsterberkové stáli na straně proti císaři. Jak už bylo výše uvedeno, svého přímluvce našli v habsburském spojenci - saském kurfiřtu Janu Jiřím. Ovšem také museli trpět císařské posádky ve městě a do kláštera se vrátili vyhnaní řeholníci. Klášteru pak museli zaplatit způsobené újmy.

V této válečné době bylo město velmi vyčerpáváno živením vojenských posádek. V roce 1623 se Šternberk stává strategicky důležitým místem, bylo zde sídlo císařského komisaře, který odtud vysílal posly do okolních měst 50*. Poměrně zlomový byl rok 1624: jednak zde ložírovaly obávané polské oddíly, které měly pomoci císařskému vojsku proti odbojným Valachům. Poláci zde rabovali a plenili v takové míře, že se dostali do ozbrojeného konfliktu se spřízněnou císařskou posádkou valdštejnského pluku vedenou obristem Wittenhorstem.

Dále v roce 1624 došlo k prosazování protireformačních opatření. Až dosud byl Šternberk převážně lutheránským městem, nyní byli tito kněží stejně jako učitelé na příkaz kardinála Dietrichštejna ze země vypovězeni. V roce 1625 byl do Šternberka dosazen katolický učitelský sbor. Město však nadále vnitřně žilo ve staré víře. V neposlední řadě byl rok 1624 zlomový v otázce národnostní. Až dosud zde byl poměr německé a české národnosti zhruba v poměru 1:1, ale navenek město působilo spíše česky. S protireformačními opatřeními došlo i ke změně poměru v národnostních otázkách. Český živel začal ustupovat do pozadí. Rovněž většina dokumentů je vedena v němčině. Tento nastavený trend - město německého charakteru - byl pro Šternberk typický až do roku 1945 51*.

Dánská válka

Pro pochopení dalších událostí učiňme opět krátký exkurz do evropských dějin. Úspěchy Habsburků a Katolické ligy znepokojovaly evropský protestantský tábor. Tomu se podařilo v letech 1624 - 1625 vytvořit silnou protihabsburskou koalici, v níž se spojily Anglie, Nizozemí, Dánsko a dolnosaská knížectví. Podporu navíc našli ve Francii, Sedmihradsku i v Osmanské říši 52*. V čele této koalice stálo Dánsko a její král Kristián IV. V tomto okamžiku nadešla chvíle Albrechta z Valdštejna.

Ten nabídl císaři, že vybuduje silnou armádu, která bude schopna této koalici čelit. Záhy se stal generalissimem císařských vojsk, když ještě předtím pochopitelně změnil víru. Ač byl absolventem bratrských škol, v zájmu budování kariéry přestoupil ke katolické církvi. V roce 1626 vypukly válečné operace plnou silou. Císaři se tah s Valdštejnem vyplatil, záhy jeho vojska získala převahu a po několika bitvách, kdy byla koaliční vojska poražena (např. u Desavy či u Lutteru) byl v květnu roku 1629 v Lübecku uzavřen s Dánskem mír 53*. Zbylá protihabsburská koalice se de facto rozpadla.

Jak tato etapa války zasáhla Šternberk? V roce 1626 táhlo dánské vojsko od severu, kde dobylo Opavu, Krnov a přes Bruntál a Sovinec, které dobyli rovněž, se blížili ke Šternberku. Na chvíli se zmocnili rovněž Uničova a Úsova, zde se však dlouho nezdrželi. Vzhledem k jejich nebezpečnému postupu byla ve Šternberku posílena císařská posádka. Dánové si strategického významu města byli velmi dobře vědomi, a proto se na jeho dobytí připravovali a v Bruntále shromažďovali vojsko.

V prosinci se ze směru přes Jeseníky, Šumperk a Velké Losiny dostali až na míli do Šternberka.. Dánská vojska byla přitom podporována stavovskou emigrací a rovněž sympatizujícím obyvatelstvem, které často vládu císařských s prosazováním katolicismu cítili jako útlak. V lednu roku 1627 Dánové Šternberk dobyli. Císařské posádky odešly vesměs do Lipníka.

Ve Šternberku pak proběhlo důležité jednání mezi nejvyšším dánským velitelem Mitzlaffem, vůdcem moravské opozice Ladislavem Velenem ze Žerotína a bývalým majitelem sovineckého panství (v rámci císařských trestů byl nucen panství odprodat a útočiště našel ve Šternberku), příslušníkem přední protestantské moravské šlechty Janem st. Kobylkou z Kobylího. Z uvedeného je patrné, že vliv bývalé moravské opozice v dánském vojsku byl velký. Svědčí o tom i fakt, že velitelem Šternberka byl jmenován významný stavovský představitel František Bernard hrabě Thurn.

Finančně i tato posádka město vyčerpávala, neboť Šternberk byl nucen platit kontribuce a výpalné. Měšťanům se však v době dánské okupace žilo lépe ohledně náboženského vyznání, byla opět povolena protestantská víra, v trojičním kostele byly obnoveny bohoslužby. Navíc za vlády hraběte Thurna byl ve městě klid a pořádek, takže si šternberští měšťané rozhodně návrat císařských posádek nepřáli 54*. Poměry se však již během roku 1627 začaly pro Dány vyvíjet nepříznivě. Císařské oddíly přešly do protiofenzívy, navíc Dány zklamalo vrtkavé chování G. Bethlena, který se momentálně přiklonil na stranu císaře.

Situace se pro ně stala na Moravě neudržitelnou. Avšak ještě než stačili Šternberk opustit, vpadlo do něj císařské vojsko, konkrétně španělský oddíl vedený kondotiérem donem Lorenzem di Maestrem 55*. Thurn viděl, že situace je pro něj a jeho vojáky více než nepříznivá, avšak na naléhání měšťanů se přeci jen pokusil o obranu. Ta však byla marná, císařští vtrhli do města. Výsledkem byly kruté boje, požáry a celková devastace města. Dánové byli z města vyhnáni, město lehlo do značné míry popelem. Do Šternberka byl z Berouna povolán kat a s pacholky město čistil od mrtvol. Ve Šternberku se pak v císařských barvách vystřídalo několik národnostních posádek 56*.

Období „klidu"?

Ke štěstí Šternberka se další válečné události přenesly na jiná území, a tak mohlo být přistoupeno k obnově zničeného města. Avšak rozhodně nebyla tato doba nijak idylická. Město nadále trpělo průchody vojsk či zde přechodně vojáci pobývali, což město finančně zatěžovalo. Navíc v letech 1633 - 1634 zasáhla Šternberk morová epidemie. Významnou návštěvou tohoto období byl pobyt španělského krále Filipa IV. v doprovodu generalissima císařské armády Albrechta z Valdštejna a jeho nejvyšších důstojníků v květnu roku 1633 57*.

Co se obnovy města týče, probíhaly opravy městských zdí, veřejných, hospodářských i církevních staveb. Tak byla opravována radnice, městský pivovar, pravděpodobně byla v této době opravována i Horní brána, která byla poničena v důsledku výše popsaných událostí. Rovněž mešťané opravovali své příbytky. Pokud některé domy zůstaly bez majitele, prodala je městská správa novým majitelům s tím, že je museli do určité doby opravit. Po tuto lhůtu byli osvobozeni od placení městských dávek 58*.

Habsburkové se ke konci dvacátých let pokusili s definitivní platností vyřešit náboženskou otázku v zemi. V roce 1628 došlo k vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu. Nekatolická šlechta měla na výběr: buď přestoupit na katolickou víru, nebo zemi opustit. Mnoho lidí různých sociálních vrstev zemi skutečně opustilo, mnozí však zůstali a ke katolicismu se přihlásili. Nutno podotknout, že často jen na oko a v hloubi duše zůstali příznivci původní víry. Tak tomu bylo i v případě šternberských měšťanů, kteří z velké části zůstali vnitřně spjati s protestantstvím.

Z velké části jim tuto skutečnost usnadňoval fakt, že panství nadále patřilo protestantské vrchnosti, na níž se jako na příslušníky slezské šlechty toto nařízení nevztahovalo 59*. Doba třicátých let, co se válečných událostí týče, byla pro Šternberk relativně klidná. Válečné události zasáhly město až v souvislosti s poslední fází třicetiletého válečného konfliktu, konkrétně až se švédským vpádem na Moravu v roce 1642. Ještě předtím však Šternberk zaznamenal zvýšenou císařskou aktivitu vojsk v roce 1639, když Švédové dobyli Sasko a začali se nebezpečně přibližovat. Tehdy se ve Šternberku v tzv. Velkém domě, tedy pozdějším domě Osvěty, při průchodu městem sešli vysocí důstojníci císařské armády 60*.

Švédský vpád

Jak již bylo uvedeno výše, výrazněji Šternberk zasáhly až události spojené s švédským vpádem na Moravu v roce 1642. V souvislosti s ním je nutné připomenout změnu ve vedení švédské armády, ke které došlo v květnu roku 1641 v důsledku smrti dosavadního velitele Jana Banéra. Na jeho místo nastoupil nyní již bývalý generál - zbrojmistr Linhart Torstensson a švédská armáda tak do svého čela získala silnou osobnost schopnou dovést její vojsko, v těchto dnech již značně vyčerpané, k významným úspěchům.

Své nové funkce se Torstensson zhostil se vší důkladností: vojsko zůstalo přes zimu v severním Německu, kde načerpalo ztracené síly, Torstensson je zcela přeorganizoval a začal uplatňovat novou taktiku vedení války, díky níž se stal postrachem Habsburků. Takto připravena zasáhla švédská armáda i do dějin Šternberka.

Po vítězství Tostenssonovy armády nad císařskými vojsky vedenými sasko-lauenburským vévodou Františkem Albrechtem v bitvě u Svídnice na sklonku jara 1642, 61* se již v červnu Švédové objevili v jesenickém podhůří. Jelikož se Šternberk na jejich možný vpád připravoval, vybudovala zde dlející císařská posádka v rovině směrem k Olomouci - mezi Lhotou a Štarnovem obranný val zvaný „na švédských šancích" 62*. Od severu doufali v přírodní hradbu hor. Švédové postupovali na Šternberk od Bruntálu a Dvorců.

Důležitou kořistí pro ně byla zejména Olomouc, na kterou měli spadeno, avšak Šternberk jim stál v cestě. Dne 8.6. 1642 došlo mezi Šternberkem a Štarnovem k potyčce, v níž švédský obrist Wrangel porazil císařský oddíl plukovníka Riebecka. Pravděpodobně již tehdy Švédové dobyli Šternberk, avšak rozhodně se zde prozatím nezdrželi dlouho a odtáhli směrem na Olomouc, kterou vzápětí dobyli 63*.

Ta se tak stala až do roku 1650 nejdůležitějším opěrným bodem Švédů na Moravě a její dobytí v císařském táboře způsobilo patřičný rozruch. Mezitím se ve Šternberku opět usadili císařští. Celá oblast severní a střední Moravy se nyní stala trvalým bojištěm mezi švédskými a císařskými posádkami. Švédové si své zázemí učinili v dobytých městech Olomouci a Uničově.

Okolní vesnice i města trpěla pod nájezdy spižírovacích oddílů, které tak zajišťovaly v dobytých územích dostatek stravy. Často byli přepadáváni a zabíjeni kurýři, rekrutovaní často z řad měšťanů. Podruhé se Švédové Šternberka zmocnili v červnu roku 1643. Zde získali (zejména v klášteře) zásoby proviantu a obilí pro své stálé posádky v Uničově a Olomouci.

V září téhož roku došlo u Šternberka k další potyčce mezi švédským zásobovacím oddílem a císařskou posádkou. Tehdy se Švédové zachránili až za hradbami Šternberka, avšak císařský oddíl byl vzápětí zničen tělesným plukem maršála Torstenssona, který pravděpodobně ve městě pobýval. V této době došlo nedaleko odtud k dobytí dalšího švédského opěrného bodu - hradu Sovince, tehdy v držení Řádu německých rytířů. V říjnu se jej Švédové zmocnili a drželi jej až do roku 1650 64*. Tím tak v blízkém okolí po Olomouci a Uničově získali třetí významný a současně trvalý opěrný bod.

V prvních měsících roku 1644 Švédové Šternberk z neznámých důvodů opouštějí a do města je dosazena opět císařská posádka. Velitelem města byl jmenován obrichtsvachmistr Fleming. Toto období bylo současně jedním z nejhorších pro město a sám Fleming na tom měl velký podíl. Šternberk musel neustále platit císařské posádce pravidelné kontribuce, rovněž sám velitel si nechával vyplácet vysoké částky.

Když v létě roku 1644 na šternberském hradě pobýval generál hrabě Burian Ladislav Valdštejn (jeho doprovod byl ubytován ve Velkém domě), obrátila se na něj dokonce městská rada s žádostí o stažení části císařských posádek, aby se městu finančně ulevilo. Avšak výsledek tohoto jednání je dnes nejasný. Mezitím císařské oddíly obléhaly Olomouc a neúspěšně se snažily vyrvat ji ze švédských rukou.

Po bitvě Jankova v březnu 1645, kdy císařská armáda utržila od Švédů zdrcující porážku, byly císařské oddíly z Moravy staženy. Tak se v dubnu 1645 dostal Šternberk potřetí do švédských rukou. Město bylo pro Švédy důležité jako zásobárna proviantu. Zdejší posádka podléhala olomouckému veliteli obristu Winterovi. Město muselo do Olomouce odvádět pravidelnou kontribuci, a to až do odchodu Švédů z Moravy, tedy do roku 1650 65*.

Téhož roku se Torstensson vzdal velení a na jeho místo nastoupil maršál Wrangel. Jeho podvelitelem byl generál Wittenberg, který na přelomu let 1647/1648 pobýval ve Šternberku 66*. Švédové měli v této době pozici na střední a severní Moravě velmi silnou. Bezprostřední válečné operace se však odehrávaly v Čechách, Slezsku, Německu a Rakousku. Tím pádem se situace na Moravě uklidňuje a města tak mohou začít alespoň s částečnou nápravou válečných škod.

Od mírové smlouvy k odchodu švédských vojsk

Podpisem tzv. Vestfálského míru v roce 1648 sice skončila třicetiletá válka, avšak švédské posádky vyklidily moravské državy až po zaplacení válečné náhrady ve výši 200 000 tolarů. To trvalo ještě skoro 2 roky, a tak Švédové až v létě roku 1650 opouštějí Olomouc, Uničov, Sovinec i další místa. Šternberk byl vyklizen v červnu 1650. Avšak proto, že třicetiletý válečný konflikt téměř vystřídala turecká hrozba, byly ve městě umístěny opět císařské posádky.

Město bylo po válečných událostech hospodářsky totálně vyčerpáno, muselo se zadlužit u vrchnosti i u měšťanů. Avšak ani oni neměli peněz nazbyt, často neměli ani na zaplacení purkrechtu - ročního platu ze svých domů. K největším válečným katastrofám patřil požár v roce 1627, z jehož následků se město ještě dlouho nemohlo vzpamatovat. S koncem války a s odchodem švédských vojsk byla dovršena duchovní přeměna města, kdy se opět začala prosazovat násilná katolizace obyvatel.

Avšak to trvalo ještě několik desetiletí, než vesměs protestantské šternberské obyvatelstvo skutečně, tedy i vnitřně, přijalo katolickou víru. Rovněž v národnostní otázce nastal válkou třicetiletou zlom, o kterém jsme pojednali již výše, a Šternberk se stal převážně německým městem. Je třeba si však uvědomit, že pojem národnost tehdy měla zcela jiný význam než dnes. Dříve byla otázka národnostní řešena daleko jednodušeji: hlavním kritériem byl pouze jazyk.

VI. 18. století - „druhý dech"

Období nového rozkvětu zažívá Šternberk až ve druhé polovině 18. století. Majiteli panství byli v té době (již od počátku 18. století) významní a mocní Lichtenštějnové. Co bylo příčinou této nové prosperity? Město se začalo ekonomicky vzmáhat díky tkalcovství, které zde navazovalo na starší cechovní tradice. Ve Šternberku bylo soustředěno množství drobných po domácky pracujících tkalců, navíc byl centrem tkalcovství pro celou oblast Nízkého Jeseníku. První tovární tkalcovna zde vznikla již roku 1790, a to tkalcovna měšťana Norberta Langera 67*.

Dalším významným mezníkem v dějinách města bylo zrušení kláštera roku 1784 v rámci josefínských reforem. Zanikla tak instituce, která měla na město zásadní vliv v oblasti duchovní, vzdělávací, ale i hospodářské. Rovněž další josefínské reformy se ve Šternberku projevily. Roku 1787 došlo k reorganizaci městské správy s cílem zdokonalit její odbornost. Vedením městské kanceláře pak byl pověřen syndikus s právním vzděláním - Franz Eberle 68*. Jednalo se o člověka nejen vzdělaného, ale i osvíceného, je autorem prvních publikovaných dějin Šternberka, které vyšly v časopise Mährisches Magazin 69*.

V neposlední řadě podpořil ve Šternberku vzmáhající se textilní výrobu samotný Josef II., když pro něj vydal v letech 1782 a 1788 privilegia pro pořádání výročních a pravidelných trhů 70*. Tato ekonomická prosperita se odrazila i ve vnější tváři města. Od osmdesátých let 18. století vznikají mnohá nová předměstí, o nichž je pojednáno v samostatné kapitole (šternberská procházka). Úspěšné období města nastartované ve druhé polovině 18. století a jdoucí ruku v ruce s rozvojem textilního průmyslu zastavily až události poslední dekády století.

Neblaze do dějin města zasáhla povodeň v roce 1789, která smetla z povrchu nová předměstí Světlov, Hvězdné údolí, zpustošila pole, zaplavila vrchnostenský dvůr v podhradí, strhla mosty, podemlela hradby a vtrhla do samotného vnitřního města, kde podemlela mnoho domů. Vedle majetkových škod si tato živelná pohroma vyžádala i desítky lidských životů 71*. Do povodní zničeného města navíc zasáhly události týkající se značné části Evropy.

VII. Šternberk ve světle Napoleonské Evropy

Po revolučních časech ve Francii se na sklonku století chopil moci Napoleon Bonaparte. Jeho expanzivní politika záhy pochopitelně narazila na odpor evropských monarchií, což vyústilo v sérii bojů, jež se dotkly i našeho území. Šternberkem v krátké době protáhlo několik vojsk: v prosinci 1798 část spojenecké ruské armády generála Kutuzova, v létě 1799 ruský sbor generála Rimského-Korsakova a také sbor francouzských emigrantů pod velením prince de Condé. V témže roce se ve městě nacházel císařský pluk arcivévody Karla.

V prosinci roku 1800 zřídil npor. Eglof ve Šternberku zemskou legii, která však byla záhy rozpuštěna 72*. V době před bitvou u Slavkova se na severní Moravě soustředila rakouská a ruská vojska a přímo Šternberkem prošel v září roku 1805 ruský sbor generála Buxhewdena s 30 000 vojáky. Šternberk však v tomto hektickém období zažil setkání osobností vskutku evropského formátu. Těsně před slavkovskou bitvou zde totiž došlo k setkání ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I..

Oba mocnáři se potkali dne 19.11.1805 ráno v ulici U Horní brány a poté se odebrali na snídani do tehdejšího hostince Jakoba Pitschmanna (nacházel se v pozdějším Domě osvěty). Zde údajně došlo k provokaci, když na stole nalezli nápis „ať žije Napoleon" 73*. Co však jisté je, že v bitvě u Slavkova (známé též jako bitva tří císařů) byli oba mocnáři Napoleonem poraženi a jejich vojska se stáhla do Olomouce a dál na sever. Množství pohybujících se vojáků, často vysílených, s sebou často přinášelo těžkosti a nemoci. V letech 1805-1806 zasáhla šternberský kraj epidemie tyfu a vyžádala si 2 400 obětí na životech 74*. Také další střety s Napoleonem zasáhly do dějin města. V roce 1809 sídlil ve Šternberku hlavní štáb rakouské armády.

Ve stejném roce se pak znovu vylila ze svých břehů řeka Sitka a opět způsobila velké škody, zejména v oblasti od Horní brány směrem k Uničovu. Válečná situace se definitivně uklidnila až s porážkou Napoleona v „bitvě národů" u Lipska roku 1813. Definitivní ortel nad Napoleonem byl zpečetěn bitvou u Waterloo.

Ve Šternberku však byli zadržováni francouzští vojáci a rovněž tudy projelo několik panovníků tehdejší Evropy, když mířili na Vídeňský kongres, kde bylo dohodnuto nové uspořádání Evropy. Tak tudy v září 1814 projel pruský král Bedřich Vilém III., po něm opět car Alexander I., v březnu 1815 saský král. Někteří z nich se ve městě zastavili i při cestě zpět. Ještě v roce 1815 musel Šternberk hostit ruské vojsko, které se vracelo do vlasti 75*. Období válek s sebou i tentokrát přineslo mnoho útrap, strádání, škod a zkázy.

VIII. 19. století - příchod „nové" doby i nepokojů

I přes uvedené válečné útrapy se Šternberk i v 19. století mohl chlubit vyspělým textilním průmyslem, jehož tradice nebyla naštěstí výše popsanými událostmi zpřetrhána. V polovině 19. století zde existovalo 30 textilek, bělíren a barvíren, které zaměstnávaly tisíce domácích tkalců a dělníků. K nejznámějším firmám patřily Grohmann, Gröger, Fiedler, Mikulaschek, Hedy a Friedmann či Zweig 76*. Dalším faktorem, který přispěl k úspěšnému rozvoji tohoto odvětví, byl přechod od produkce lněného plátna k produkci bavlněného textilu 77*.

Tento textilní boom kulminoval v 19. století, kdy se Šternberk stal centrem moderního textilního průmyslu 78*. Paradoxně nedlouho po tomto boomu a po vydání nového živnostenského řádu z roku 1859 zbývalo tomuto šternberskému prosperujícímu odvětví už jen pár úspěšných let. A vliv na něj měla opět zdánlivě vzdálená válečná událost - totiž občanská válka v USA známá jako válka Severu proti Jihu.

Nejdůležitější zpracovávanou surovinou byla totiž bavlna, kterou ve velkém produkovaly právě jižní státy USA. Avšak vzhledem k válečným událostem došlo k výpadku v jejím zásobování a tím i ke ztrátě práce mnoha lidí 79*. Novým největším zaměstnavatelem ve městě se tak stala v sedmdesátých letech 19. století státní tabáková továrna (založená roku 1872).

V neposlední řadě je třeba zmínit rozvoj důlního podnikání, ke kterému ve Šternberku a jeho blízkém okolí došlo v 18. a 19. století 80*. Doly se nacházely v Babicích, Krákořících, Mladějovicích, Hlásnici, Chabičově, Lipině, Horní Loděnici. Na území samotného města Šternberka se nacházelo dolů pět.

I v období ekonomické prosperity docházelo ve Šternberku k projevům nespokojenosti, které byly typické téměř po celé 19. století. Tak tomu bylo například v roce 1828, kdy došlo k prvnímu vážnějšímu vzbouření mezi tkalcovskými dělníky. Rovněž revoluční události let 1848 - 1849 se odrazily i tady v mnoha demonstracích. Poměrně zajímavou kapitolou z dějin rebelií 19. století je tzv. Solná revoluce, kdy v roce 1866 vzbouřené obyvatelstvo nedovolilo zabrat potraviny pro olomouckou pevnost, které hrozilo pruské obležení 81*.

V těchto časech byla roku 1861 ve Šternberku založena organizace s názvem Unterstützung Arbiter Verein (Dělnický podpůrný spolek) s cílem bojovat za lepší životní podmínky dělníků. Od konce 70. let 19. století začala ve městě fungovat sociálně-demokratická organizace, i když zpočátku ilegálně. Od 80. let 19. století zaznamenaly všechny velké šternberské továrny stávky 82*, avšak to už bylo v období soumraku tohoto odvětví.

Avšak vraťme se ještě zpět do období 1. poloviny 19. století a podívejme se, jak se vyvíjely politické události? Změny v ekonomice šly ruku v ruce se změnami politickými. Revoluční rok 1848 změnil dosavadní uspořádání společnosti a jeho změny se projevily i ve Šternberku. Šternberk přestává být poddanským městem a stává se svobodnou samosprávní obcí. Až doposud byl Šternberk zejména centrem panství a až ve druhé řadě byl začleněn do státu. Nyní je tomu jinak, jde v prvé řadě o období existence města v rámci státních útvarů, začlenění do panství je druhořadé. Roku 1850 se Šternberk stal sídlem okresního úřadu i okresního soudu, a to až do roku 1960, kdy v souvislosti s novou správní reformou výsadu okresního města ztratil 83*.

V období rakousko-uherské konstituční monarchie tak Šternberk zůstal významným politickým i soudním centrem. Na základě zákonů z let 1849 a 1864 se do čela města volila obecní samospráva sestávající z obecního výboru a představenstva v čele se starostou 84*. Šternberk byl nadále převážně německý, avšak česká menšina vyvíjela aktivně svou činnost, a to za výrazné podpory okolních vsí. Úspěšně zde fungovaly místní organizace Sokola, Orla či Národní jednoty 85*. Tuto soudržnost sledovali Němci s nelibostí a snažili si udržet své pozice.

Početně však byli nadále v drtivé převaze a především zastávali stěžejní funkce ve městě. Toto se poněkud změnilo až se vznikem československé republiky a s tím souvisejícím koncem první světové války. Jak ale vypadala situace ve Šternberku v dobách tohoto významného konfliktu ?

IX. 20. století ve Šternberku

Válka zastihla Šternberk v době dramatických národnostních sporů, které souvisely s otevřením Národního domu - střediska českého života ve městě 86*. Avšak další události evropského formátu záhy obrátily pozornost jiným směrem. Již v červenci 1914 po vyhlášení všeobecné mobilizace se odebraly první stovky šternberských mužů na frontu a brzy je následovali další. Netrvalo dlouho a jejich rodiny dostávaly zprávy o jejich úmrtí. To pochopitelně citelně zasáhlo do celkové atmosféry i chodu města. Šternberkem táhly vojenské transporty, byli zde léčeni zranění vojáci.

Pro potřebu lazaretů byly zabírány budovy kláštera, škol, spolků, budova Dělnického domu i továrny. V nejbližším okolí ústavu pro choromyslné vyrostlo několik provizorních budov za těmito účely. Od jara roku 1915 byli ve Šternberku internováni váleční zajatci, kteří často byli využívání při zemědělských pracích. Na konci téhož roku byla do města dosazena stálá vojenská posádka složená z vojáků převážně polské a rusínské národnosti. Ti rovněž obsadili spolkové a školní budovy a setrvali zde až do října 1918. Díky těmto skutečnostem došlo k uzavření většiny škol a k nárůstu kriminality.

Situaci navíc zhoršovala hospodářská krize jdoucí ruku v ruce s válečnými útrapami. Většina podniků omezila činnost na minimum nebo ji úplně pozastavila. V rámci nedostatku jakéhokoliv materiálu, tedy i kovů, byly v letech 1916 - 1917 odvezeny skoro všechny šternberské zvony. Všeobecně neutěšená situace se uklidnila až s koncem války. I pro Šternberk byly i poslední měsíce tohoto roku ještě vysilující 87*.

Rozpadem rakousko - uherské monarchie a vznikem samostatné československé republiky v roce 1918 se zcela změnila konstelace v národnostních poměrech na většině území nového státu. Zde ale s sebou přinesla těžkosti. Co se týče fungování institucí, nedošlo k velkým změnám, neboť nově vzniklý stát v podstatě převzal zákony předešlé. Avšak problém nastal v otázce národnostní.

Jak tedy vypadala situace ve Šternberku v době vzniku republiky? Ihned po jejím vyhlášení odjeli němečtí poslanci z českých zemí do Vídně, odkud vzápětí vyhlásili samostatnou německou provincii Deutsch Böhmen se sídlem v Liberci a 2 týdny poté i další německé provincie na severní Moravě a ve Slezsku (Sudetenland), na jižní Moravě a rovněž na Šumavě a v jižních Čechách. Po bezvýsledném jednání s pražským Národním výborem se pokusili najít mezinárodní podporu. Šternberk měl být součástí provincie Sudetenland s centrem v Opavě.

Německý nacionalismus byl v příhraničních oblastech velmi silný a Šternberk byl jedním z jeho opěrných bodů. Už 30.10.1918 zde vznikl německý Výkonný výbor německého Národního shromáždění, který si samovolně přisvojil řízení městské správy i šternberského okresu. Na další den svolal tento orgán tzv. Volkstag - tábor lidu. Toto shromáždění se jednoznačně přihlásilo k Rakousku a naopak se distancovalo od začlenění do nově vzniklé republiky. Vzápětí na to se začaly vytvářet i německé vojenské jednotky, tzv. Volkswehr.

Ústředí Sudetenlandu vyslalo do všech oblastí zástupce, kteří přijímali od městských rad a obecních výborů přísahu zemské vládě Sudetenlandu. Po složení této přísahy byla ve Stadthofu (dnešním Šternberském dvoře) konána schůze německých výkonných výborů z celé severní Moravy. Zde se prvořadě projednávala otázka zásobování, které bylo vůči českým obyvatelům celkem očekávaně nespravedlivé, proviant byl zabavován. První československá vláda se obracela na německé obyvatele nejprve s návrhy na jednání, když tyto selhaly, rozhodla se prosadit suverenitu nového státu mocí.

Od druhé poloviny listopadu zahájilo československé vojsko obsazování německých území. Do Šternberka dorazil dne 18.12.1918 oddíl 30. pěšího čáslavského pluku, který postupoval od Šumperka přes Uničov, a město vojensky obsadil. Německému Výkonnému výboru byly předloženy podmínky kapitulace. Dne 19.12.1918 se v katolickém spolkovém domě (dnešní Sokolovně) konalo velké shromáždění německého obyvatelstva, kde byl slavnostně vyhlášen protest proti převzetí města českým vojskem 88*. Avšak situace v celé republice již jasně ukazovala sílu armády nově vzniklé republiky, zemské vlády v jednotlivých provinciích se rozpadly a jejich představitelé vesměs prchli ze země. Situace ve Šternberku se sice poněkud stabilizovala, avšak ještě ne trvale.

Německé obyvatelstvo v převážně německých oblastech i po vojenském zásahu čekalo na vhodnou chvíli, kdy by mohli znovu jasně vystoupit proti nové republice a dané poměry ještě zvrátit. Poválečná situace na počátku roku 1919 s mnoha ekonomickými problémy a s tím související velkou nezaměstnaností a nespokojeností mnoha obyvatel jim k tomu nahrávala. V únoru 1919 se v německých oblastech československé republiky rozvinula kampaň do voleb rakouského parlamentu, kterou české úřady zakázaly.

Na protest proti tomuto postupu a proti dalším opatřením, jako byla např. daň z majetku apod., došlo v den ustavení rakouského parlamentu 4.3.1919 v těchto oblastech ke generální stávce a k řadě protestních demonstrací 89*. Tato akce byla připravována za podpory německých politických stran a dalších organizací s cílem ovlivnit pařížská mírová jednání, kde se rozhodovalo o konečné podobě československého státu. V sedmi městech ČSR přerostly demonstrace v násilné střety, přičemž nejradikálněji se situace vyostřila v Čechách v Kadani a na Moravě ve Šternberku 90*.

Již v předvečer akce byly po městě vylepovány letáky, které vyzývaly k účasti na demonstraci. Následující den se od rána shromažďovaly skupiny osob, až došlo k jejich velkému seskupení na náměstí, kde měl být pokojně přečten protičeskoslovenský projev. Místo toho došlo k projevům násilí, davy lidí vtrhly na úřady, odkud byli vyhnáni čeští úředníci, napadly rovněž dvacetičlennou vojenskou pohotovost. Té vyrazila od nádraží na pomoc československá posádka. Vzápětí došlo v davu ke střílení a úmrtí. Poté zahájili vojáci bez povelu střelbu proti davu, který útok okamžitě opětoval.

Původní davy se rozptýlily do jednotlivých ulic, odkud stříleli po vojácích. Situaci se nakonec podařilo vojákům a posilám přišedším z Olomouce dostat pod kontrolu, úřady byly obsazeny zpět a německé prapory byly strženy. Bilance však byla děsivá: 15 lidských obětí z řad civilistů, 2 mrtví vojáci 91*.

Tyto události byly jedním z důvodů udržování vypjatého nacionalismu ve městě, které se v myslích Němců udrželo po celou dobu první republiky a znovu se v plné síle objevilo ve vypjatých třicátých letech 20. století a zejména pak v pohnutém roce 1938. Již hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století dopomohla opět k dalšímu zradikalizování již tak napjaté situace, na druhou stranu posílila i pozice různých dělnických organizací. Po nástupu Hitlera k moci v Německu začaly německé strany velmi posilovat své pozice.

Již roku 1934 byla ve Šternberku založena první organizace Henleinovy "Sudetendeutsche Heimatfront", z níž vzešla Sudetoněmecká strana (SdP). Ta již v roce 1935 zvítězila v parlamentních volbách. Toto vítězství se odrazilo i ve Šternberku, kde měla většinu voličů, a tak se stala rozhodující politickou silou ve městě 92*. Její protiváhu tvořily české politické strany, ale také demokratická německá sociální demokracie v čele s tehdejším poslancem Rudolfem Zischkou, která nebyla Hitlerovým stoupencem.

Avšak nástup německého nacionalismu se nepodařilo zastavit, ba naopak v roce 1938 se Šternberk stává dokonce místem setkání mnoha německých nacionalistických organizací. V květnových obecních volbách ve Šternberku s převahou zvítězila SdP a ovládla městskou radu. Demokratické síly ve městě se snažily její vliv potlačit, a tak např.v srpnu uspořádala německá sociální demokracie sportovní utkání či v září se ve městě konala poslední velká demonstrace s hesly „pro republiku a proti fašismu" 93* svolaná demokratickými silami.

Oslabit vzrůstající fašistické síly měl i zákaz SdP z poloviny září 1938. Avšak již od těchto dní docházelo v českém i moravském pohraničí k mnoha ozbrojeným konfliktům henleinovců s pořádkovými silami Československa, konalo se rovněž mnoho fašistických demonstrací a docházelo k nepokojům, které zažil i Šternberk. Demokratické síly svůj boj prohrály podpisem tzv. mnichovské dohody, ke které došlo z 29. na 30.9.1938. Zde bylo dohodnuto odstoupení pohraničních území a jejich začlenění do hitlerovského státu.

Do tohoto záboru spadala velká část severní Moravy, tím tedy i většina území soudního okresu Šternberk. Většina protifašisticky orientovaného obyvatelstva (Čechů i Němců) opustila město do 8.10.1938 s tím, že zde zanechali téměř celý majetek. Dne 9.10.1938 do Šternberka vstoupily první oddíly 8. pěší divize německé armády, které zbylé obyvatelstvo radostně přivítalo 94*.

Tím se Šternberk dostal na území Říše, kde platily i její zákony. Z demokratického státu se tedy stala součást diktatury založené na vůdcovském principu. Město si udrželo pozici okresu, avšak z původních demokratických institucí města se staly pouhé poradní orgány bez rozhodovací pravomoci. Jejich příslušníci museli být členy fašistické organizace NSDAP. Obyvatelé města se museli jako příslušníci hitlerovského státu často účastnit bojů na frontě nebo útrapy války pociťovali v oblasti hospodářské a zásobovací.

Po porážce hitlerovského Německa v roce 1945 byla Československá republika obnovena v původních hranicích z roku 1937, takže Šternberk se stal opět součástí ČSR. Němečtí obyvatelé Šternberka se ocitli ve složité situaci. Podle dekretu prezidenta republiky z roku 1945 o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, byly tyto osoby prohlášeny za zbavené státního občanství. Toto nařízení se netýkalo Němců, kteří se v roce 1938 při sčítání obyvatel přihlásili k Čechům či Slovákům. Při následném odsunu Němců z ČSR v letech 1945 - 1946 došlo rovněž k vysídlení mnoha šternberských občanů 95*.

Šternberk se stal součástí obnovené ČSR a nadále se jej dotýkaly všechny události a politické zvraty druhé půle dvacátého století v rámci celorepublikového formátu. Události týkající se poválečného období včetně odsunu Němců však teprve čekají na zhodnocení historiky, proto si na podrobnější analýzu budeme muset počkat. Nicméně následující události můžeme shrnout alespoň ve stručnosti 96*: tak jako jinde i zde se v květnu 1945 ustavil národní výbor, který stál v čele města i okresu. Postupně se však orgány těchto úřadů od sebe oddělily.

Podle výsledků voleb v roce 1946 byly ustaveny městský a okresní národní výbor, a to dle volebního klíče, takže významné posty obsadili členové KSČ. V praxi byly uplatňovány prezidentské dekrety o konfiskaci majetku nepřátel, o potrestání nacistických zločinců atd. Takto zabavený majetek státem byl pod tzv. národní správou, čehož využívali komunisté k posilování svého vlivu. Často válkou ožebračeným lidem dopomohli ke získání části takovýchto majetků. Tímto způsobem se dosídlovaly dříve převážně německé oblasti.

Do pohraničních oblastí, odkud bylo mnoho Němců vysídleno, tedy i do Šternberka, přišlo mnoho lidí z vnitrozemí. Po únorovém převratu v roce 1948 došlo i zde k čistkám ve správních orgánech, které byly často spjaty s Akčními výbory Národní fronty. Poté nastalo období totalitního režimu i s jeho nechvalně proslulými nejtvrdšími perzekucemi v období 50. let. Ty se projevily i ve Šternberku, když zdejší okresní soud uděloval dle politických kritérií neúměrně vysoké tresty. KSČ ovládla životy lidí ve všech sférách.

Vedle politického vlivu byl velmi negativní i zásah do oblasti ekonomiky, kde došlo k přerušení přirozeného vývoje. Rovněž tento faktor se projevil i ve Šternberku. Byly zde zlikvidovány soukromé firmy a zejména byl odtud odstraněn doposud tradiční textilní průmysl. Naopak lehký průmysl ve městě zůstal a prosperoval. Jako příklad uveďme dřevařství či výrobu hodin v továrně Chronotechna, která byla roku 1947 zřízena na místě zrušené tabákové továrny. Významným podnikem v této době byl rovněž vojenský opravárenský závod.

V roce 1960 byla provedena správní reforma, která zredukovala počet okresů a krajů. Šternberk tak přestal být okresním centrem a byl začleněn pod okres Olomouc. Následující období relativního uvolnění situace v 60. letech bylo opět násilně ukončeno v srpnu okupací ČSR armádami států Varšavské smlouvy. Šternberk byl dočasně obsazen polskými vojsky. Novou historii začal Šternberk žít, stejně jako celá republika, až po listopadovém převratu roku 1989.

 


 

*1 Koudela, Miroslav: Šternberský historický kalendář aneb kapitoly z dějin Šternberska. KZMŠ 1/1989, s. 10.
*2 Čechura, Jaroslav - Pechar, Vladimír - Třeštík, Dušan: Králové a knížata zemí Koruny české. Praha 2006, s. 266 - 267.
*3 Hrubý, František: Severní Morava v dějinách. Brno 1947, s. 50. Též Koudela, Miroslav: Šternberský...1/89, s. 10.
*4 Hrubý, František: c. d., s. 50 a Koudela, Miroslav: Šternberský...1/89, s. 10.
*5 Tamtéž, s. 50 a tamtéž, s. 11.
*6 Koudela, Miroslav: Šternberský ...1/89, s. 11.
*7 Hrubý, František: Severní ..., s. 50-53.
*8 Kaňák, Bohda - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 22.
*9 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 15. Rovněž Koudela, Miroslav: Šternberský..., s. 11.
*10 Koudela, Miroslav: Šternberský...1/89, s. 12.
*11 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 12.
*12 Týž: Šternberský ...2/89, s. 13.
*13 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 23.
*14 Tamtéž, s. 25.
*15 Tamtéž, s. 10.
*16 Tamtéž, s. 20. Srovnej rovněž Hrubý, František: c. d., s. 70.
*17 Hlůzová, Vlasta: Šternberské ulice. Šternberk 2002, s. 10. Srovnej též Kaňák,Bohdan - Koudela, Miroslav- Mracký, Jan: c. d., s. 25.
*18 Hrubý, František: c. d., s. 70.
*19 Koudela, Miroslav: Setkání králů mezi Olomoucí a Šternberkem v dubnu 1469. KZMŠ 5/89, s. 13.
*20 Hrubý, František: c. d., s. 70.
*21 Hlůzová, Vlasta: c. d., s. 9-10.
*22 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 64.
*23 Maliva, Josef: Výtvarné památky renesančního slohu ve Šternberku. Šternberk 2004, s. 3.
*24 Maliva, c. d., s. 4.
*25 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 29.
*26 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v dějinách Šternberka. KZMŠ 3/1988, s. 17.
*27 Morav, Karel: K nábož...., s. 8.
*28 Morav, Karel: K náboženským poměrům na bývalém šternberském panství v 16. a 17. století. Strojopis, Olomouc 1961, s. 5.
*29 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký,Jan: c. d., s. 29.
*30 Morav, Karel: K náb..., s. 9.
*31 Morav, Karel: K náb...s. 9. Srovnej rovněž Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v dějinách Šternberka. KZMŠ 4/1988, s. 13.
*32 Tamtéž, s. 5, srovnej též Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 31.
*33 Tamtéž s. 3 a 29.
*34 Kaňák..., s. 31.
*35 Morav, K.: K náb... s. 13 a Týž: Spory městské rady a zámku s klášterem augustiniánů ve Šternberku v 16. a 17. století. Strojopis, s.5.
*36 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v... KZMŠ 3/1988, s. 16.
*37 Morav, Karel: Šternberk za třicetileté války. Olomouc 1972. Strojopis, s. 1. Srovnej též Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v děj...., KZMŠ 5/1988, s. 22.
*38 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v dějinách Šternberka. KZMŠ 5/1988, s. 22.
*39 Koudela, Miroslav: Třicetiletá..., KZMŠ 5/1988, s. 23.
*40 Morav, Karel: Šternberk za třicetileté války. Olomouc 1972, strojopis, s. 4.
*41 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v dějinách...KZMŠ 6/1988, s. 14.
*42 Kol. autorů: Dějiny zemí Koruny české I. Praha 1992, s. 232.
*43 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v dějinách..., KZMŠ 6/1988, s. 14.
*44 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka..., KZMŠ 8/1988, s. 10. Srovnej též: Morav, Karel: Šternberk za třicetileté války. Strojopis, Olomouc 1972, s. 6.
*45 Morav, Karel: Šternberk za tři...., s. 7.
*46 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v ...8/1988, s. 11.
*47 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v... 8/1988, s. 11.
*48 Morav, Karel: Šternberk za..., s. 9.
*49 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v..., s. 9/1988, s. 15. Srovnej též Morav, Karel: Šternberk za..., s. 10.
*50 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v-... 9/1988, s. 16.
*51 Ke všem aspektům roku 1624 viz Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka...9/1988, s. 16 - 17. Srovnej rovněž Morav, Karel: Šternberk za..., s. 14 - 18.
*52 Kol. autorů: Dějiny zemí...s. 260.
*53 Kol. autorů: Dějina..., s. 262.
*54 Vše o dánské okupaci Šternberka viz Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka v...10/1988 s. 16 - 18 Rovněž také Morav, Karel: Šternberk za třicetileté války, Strojopis, Olomouc 1972, s. 19 -28.
*55 Koudela, Miroslav: Třicetiletá válka...10/1988, s. 18.
*56 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...10/1988, s. 18 Srovnej též Morav, Karel: Šternberk za třicetileté...s. 27 - 28.
*57 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...11/1988, s. 14. Též Morav, Karel: Šternberk za..., s. 32.
*58 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...11/1988, s. 14.
*59 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...11/1988, s. 15.
*60 Morav, Karel: Šternberk za..., s. 37.
*61 Matějek, František: Morava za třicetileté války. Praha 1992, s. 246.
*62 Morav, Karel: Šternberk za...., s. 41.
*63 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...12/1988, s. 10. Též Morav, Karel: Šternberk za..., s. 42 - 43.
*64 Spurný František: Sovinecké panství a třicetiletá válka. In: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka. Olomouc 1968, s. 56-57.
*65 Koudela, Miroslav: Třicetiletá...12/1988, s. 10 - 11 a také Morav, Karel: Šternberk za...s. 53 - 56.
*66 Morav, Karel: Šternberk za...s. 57.
*67 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) - I., KZMŠ 10/1989, s. 13.
*68 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) - I., KZMŠ 10/1989, s. 14.
*69 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) - I., KZMŠ 10/1989, s. 14.
*70 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) - I., KZMŠ 10/1989, s. 14.
*71 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) - I., KZMŠ 10/1989, s. 14.
*72 Vše viz Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) II., s. 9.
*73 viz Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) II., s. 9
*74 Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) II., s. 9
*75 viz Koudela, Miroslav: Šternberk ve stínu francouzské revoluce (1789 - 1815) II., s. 10.
*76 Koudela, Miroslav: Z počátků dělického hnutí ve Šternberku. KZMŠ 12/1989, s. 9.
*77 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 42.
*78 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 32.
*79 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 44.
*80 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Marcký, Jan: c. d., s. 23.
*81 Výše uvedené projevy nespokojenosti viz Koudela, Miroslav: Z počátků dělnického hnutí ve Šternberku. KZMŠ 12/1989, s. 10.
*82 Koudela, Miroslav: Z počátků dělnického hnutí ve Šternberku. KZMŠ 12/1989, s. 10 - 11.
*83 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 32.
*84 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 45 - 46.
*85 Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 46.
*86 Koudela, Miroslav: Šternberk v době I. světové války. KZMŠ 9/1989, s. 13.
*87 Koudela, Miroslav: Šternberk v době I. světové války. KZMŠ 9/1989, s. 14.
*88 Výše popsané události z podzimu 1918 viz Kočí, Jiří: Podzim 1918 ve Šternberku. KZMŠ 10/1988, s. 3 - 4.
*89 Koudela, Miroslav: 4. březen 1919 ve Šternberku. KZMŠ 3/1989, s. 11.
*90 Koudela, Miroslav: 4. březen 1919 ve Šternberku. KZMŠ 3/1989, s. 11.
*91 Výše popsané události viz Koudela, Miroslav: 4. březen 1919 ve Šternberku. KZMŠ 3/1989, s. 12.
*92 Koudela, Miroslav: K událostem před padesáti lety. KZMŠ 9/1988, s. 6.
*93 Koudela, Miroslav: K událostem před padesáti lety. KZMŠ 9/1988, s. 8.
*94 Koudela, Miroslav: K událostem před padesáti lety. KZMŠ 9/1988, s. 8.
*95 Uvedené události po roce 1945 viz Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 51.
*96 Níže uvedený stručný nástin viz Kaňák, Bohdan - Koudela, Miroslav - Mracký, Jan: c. d., s. 52 - 54.

Autorka textu je Mgr.Veronika Sovková, historička

 

Městský úřad Šternberk

Horní náměstí 16
785 01 Šternberk
IČ: 00299529
DIČ: CZ00299529

telefon: 585 086 111, 511
e-mail: podatelna@sternberk.cz
ID datové schránky: ud7bzn4

Počet obyvatel k 1.1.2017:
13 599

Kalendář akcí

březen 2017
Po Út St Čt So Ne
27 28 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Anketa

Jak se Vám líbí nový propagační film o Šternberku?

Ano, líbí se mi - 62.3%
Ne, nelíbí se mi - 35.1%
Nevím, nemám na to názor - 2.6%
Hlasování v této anketě bylo ukončeno na: 26 02 2017 - 00:00

Historické foto

Současné foto

Fotogalerie z akcí

Videoreportáže